|
Sobota
Vyjíždíme ve voze značky Opel Kadet o obsahu 2.0 l směrem ku Fatře. Alenka hned za hranicemi usíná a tak mi nekecá do řízení. Nejdříve Velkou Fatru objíždíme ze severu a východu, abychom získali přehled o rozlehlosti dané lokality. Na jihovýchodním okraji Velké Fatry nebo spíš na jihozápadním okraji Nízkých Tater jsem objevil na mapě vodopád. Měl by být 55 m vysoký. Díky naší slabosti na takovéto krásy zastavujeme a mizíme v lese. Míjíme debužírující si němce na pikniku a po dvou kilometrech podél potoka zastavujeme u tabulky “ Brankovský vodopád”. Ale vodopád nikde. “Kde je?” ptám se. Potok se právě zde stékal s jiným pod mohutnými listy devětsilu. Popocházíme kousek vpravo. Potok tu vytváří několik kaskád, ale že by to byl onen zmiňovaný vodopád se mi nechce věřit. Vracíme se zpět. Zanechávám Alenku u cedule a vydávám se po nevyšlapané pěšině vlevo. Prodírám asi ještě kilometr a když už začínám pochybovat, že tu ještě něco najdu objevila se přede mnou vysoká skála z které čůrala voda. Našel jsem ho. Volám, pískám a řvu na Alenku. Mezitím dělám fotku. Alenka nepřichází, proto se prodírám zpět. Našel jsem ji tam, kde jsem ji nechal. Nebylo mě slyšet. Vracíme se zpátky k autu. Němci si stále cpou panděra. Vybalujeme tedy svačinu a taky něco polykáme. Pokračujeme přes Donovaly k Harmanecké jeskyni. Údolí pod jeskyní a okolní svahy jsou zajímavé tím, že tu roste třetihorní tis červený (obyčajný) a je to jeho významné naleziště v Evropě. Jinak údolím vede železnice s 22 tunely, nejdelší z nich měří 4697 m. Harmanecká jeskyně “IZBICA” je opravdu moc pěkná jako ostatně všechny, které jsem na Slovensku viděl. Asi ve čtyři odpoledne parkujeme auto v kempu v Blatnici. Cena za ubytování je skvělá, teče tu teplá voda, mají tu kuchyňku a máme taky kde sušit věci. Zabezpečuji naše vozítko všemi dostupnými zařízeními a vymyšlenostmi. Páka na volant, rádio beru sebou, odmontovávám kabel z baterie, beru kabely z rozdělovače, rozpojuji řídící jednotku a ještě zamykám dveře. Platíme na tři dny a s plnou polní šlapeme do hory. Chceme dojít co nejdál do Gaderské doliny, aby jsme toho neměli zítra moc. Bude to totiž makačka. Na konci Blatnice sledujeme folklórní slavnosti a tudíž si pletu turistickou značku. Ušli jsme asi pět kiláků než mi to došlo. No nic změna plánu, jsme v Sokolí dolině kterou se na hřeben dostaneme také. V šest hodin začínáme pomýšlet na nocleh. A jako mávnutím kouzelným proutkem se před námi zjevila mýtinka s obrovským seníkem, kde by se vyspalo nejméně osm lidí. Klohníme véču a hurá na kutě.
Neděle
Probouzíme se do nádherného dne. Spěcháme, abychom největší stoupání zvládli něž slunce začne pořádně pařit. Alenku ještě trošku vyděsil vylepený lístek na nedalekém stromě “Zákaz střílení vlků”. Proto nic nenamítala našemu brzkému odchodu. Slunce stejně začalo pěkně pařit, ale my jsme schovaní v lese, takže to tolik necítíme. Skoro tři hodiny dupeme do pěkného krpálu. Na Smrekově už je to pohoda, převlíkám propocené triko a chvíli se vyhříváme na sluníčku. Na obzoru je vidět Krížna. Pokračujeme po veliké louce sevřené mezi smrkovými lesy. Před Kráľovou skalou definitivně vycházíme z lesa a před námi se rozprostírají široširé louky s rozkvetlým upolínem evropským podobné poloninám. U Kráľovy studně se osvěžujeme. Někde zblízka slyšíme zvonce, ale nevíme odkud přichází. Těším se na baču s ovečkami, ale jaké je mé překvapení, když se na kopci objevuje stádo krav. To jsem opravdu nečekal. Ekologové z nich určitě nemají radost, protože přispívají k erozi půdy a tím k sesuvům. Na obloze se začínají prohánět podezřele tmavé mraky a než si stačíme navléci šustky z oblohy padají šňůry vody. Makáme na Krížnou za vidinou sucha a tepla. Na Krížné je vojenská meteorologická stanice a vysílač. Ochotný záklaďák nás nechal uvnitř oschnout a dokonce nám uvařil čaj a pustil nám Novu. Asi po dvou hodinách zuřivé vichřice a husté mlhy konečně déšť ustal a Oskárek se taky objevil. Vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Vzduch se vyčistil a z hřebene je po dešti krásný výhled. Na severozápadě masív Malé Fatry, na severovýchodě Vysoké a na východě Nízké Tatry. Stále fouká studený vítr, ale my pokračujeme po travnatém mírně zvlněném hřebeni na nejvyšší horu Veľké Fatry Ostredok. V 15.15 je vrchol Ostredku (1592 m) dobyt. Telefonuji mobilem kolegům do práce a chlubím se. Funguje to i tady. Je tady dost větrno, ale rozhledy překrásné. Přes pár dalších vrcholů scházíme k salaši pod Kýškami. Setkáváme se s dvěma stejnými šílenci jako jsme my dva. Právě sušili své promočené věci. Bouře je zastihla až za Ostredkom, takže než doběhli k salaši byli mokří až na kůži. Bača nám prodává každému půl litru suprplnotučného mléka a my se opět vyvalujeme na sluníčku. Bača nabízí v salaši i ubytování pro dvanáct skautů, ale náš cíl byl pro dnešek ještě asi o čtyři kilometry dál. Už z Kýšek je vidět Borišov a mohutná rozložitá hora Ploská, která přímo jakoby vyzívá ke zdolání. Podlehl jsem. Alenka je už ucabrtaná tak ji posílám po vrstevnici, že se na druhé straně sejdeme. Já dupu kolem dalšího stáda krav nahoru. Další vrchol zdolán (1532 m). A zase větrno, zima a rozhledy díky mrakům trošku menší. Kolem hrobu neznámého vojína sestupuji pod Borišov kde se setkávám z Alenkou, která má boty obalené na prst silně bahnem. Lituje, že nešla se mnou, musela totiž překonat rozbahněnou a rozšlapanou cestu od stáda krav. Společně se ubytováváme v chatě Pod Borišovom. Voda ve studánce, světlo nefunguje, suchý záchod prostě bojové podmínky. Objednávám ještě u bači na ráno sýr a jdeme spát.
Pondělí
Po vydatné snídani z vlastních zdrojů doplněných čerstvým tvarohovým sýrem vyrážíme směrem na Šoproň. Přes noc silně pršelo, déšť ustal až ráno a tráva zůstala mokrá. Brodíme se tedy lučinami po hřebeni dál. Od Šoproně se začíná hřeben zalesňovat. Obcházíme ještě další stádo krav, už asi poslední, a mizíme v lese. Následuje několik zalesněných neatraktivních vrcholů z kterých není moc veliký rozhled, ale sem tam můžeme mezerou v porostu vysledovat jak daleko už jsme došli. Na Malém Lysci se nám trošku otevřel rozhled. Ohlédli jsme se zpět. Za námi zůstali Ploská i Borišov a před námi asi 6 km vzdušnou čarou se vypínal Kľak. Zanořili jsme se znova do lesa. Potkáváme dva Slováky seniory, jediné lidi tento den. Les se v těchto místech začíná měnit v prales, spadané stromy porostlé lišejníkem a choroši a metr a půl vysoké kapradí nám brání v cestě. Pěšina je tady málo prošlapaná, je vidět že tudy moc lidí nechodí. Dochází nám voda a nikde žádný pramen. Hledám vhodné místo pro sondu. Nakonec v jednom sedle porostlém lopuchy (neklamná známka toho, že tu bude voda) scházím o pár výškových metrů do údolí a na jednom zvláště mokrém místě pod kterým se tvořily louže zarážím do svahu vydlabanou větev. Z provizorního korýtka okamžitě teče voda. Máme vyhráno, naplňuji láhve a běžím za Alenkou. Před šestou odpoledne se před námi zjevuje skalnatý vrchol Kľaku (1394 m). Krpál jsme skoro vyletěli, jako by nás něco k vrcholu přitahovalo. Nebe se po dešti vyčistilo. V dálce na jihu je vidět Chatu pod Borišovom jako malou červenou tečku. Na severozápadě Malou Fatru a na severovýchodě nejvyšší horu Chočských vrchů Veľký Choč. Zapisujeme se do vrcholové knihy a čekáme na západ slunce. NÁDHERA. Pak už rychle sestupujeme šíleným svahem z Kľaku na malou mýtinu. Pěkná travička, Alenka navrhuje postavit stan. Jsme ale v oblasti kde jsem předpokládal setkání s medvědem. Naštěstí na spodním okraji mýtiny je pěkný dvoupatrový posed. Brodíme se tedy mokrou trávou k posedu. Překvapil nás opravdový luxus. Po tom co do něj ze spodu poklopem vlézáme, nás vítá postel s matrací, deky i polička se svíčkou a pytlíkovou polívkou. Sundáváme boty a zavěšujeme je ven z okna. Pěkně jsme se zabydleli a vaříme večeři. Dnes máme těstoviny s masem Salza napoletana. Mýtinu zahalila neprostupná tma. Před spaním jdu do spodního patra ještě zkontrolovat jestli jsem kluk. V tom se z horního okraje mýtiny ozvou zvuky podobné psímu štěkání. Rychle lezu do posedu za Alenkou. Že by nějaký zatoulaný pes? Nebo myslivec vypravivší se na medvědy? Co by tady tak pozdě dělal? Štěkot se mění v řev a bručení. Není pochyb je to medvěd sám. Obchází velikými půlkruhy posed. Alenka je strachy bez sebe a zkouší signál na mobilu - bohužel není. Medvěd, přilákán vůní naší večeře, si netroufá se přiblížit a stále se ztrácí ve tmě. Ať napínám oči z okénka posedu sebevíc, vidím jen pohybující se stín. Měsíc sice svítí, ale je schován za mraky. Brumlání na chvíli přestává. Usínáme. Najednou se posed zachvěje a já vyskočím beru foťák a řvu: “Kde je, fotím, fotím, fotím !!!” Ale kde nic tu nic. Alenka sebou jen škubla. Medvěd se ještě párkrát ozval, párkrát zatřepal posedem a zmizel.
Úterý
Díky dešti vycházíme až o půl jedenácté. Kliačiku a medvědovi se zdaleka vyhýbáme, napojujeme se na stezku až za ním. Ale až zas tak moc vyhnout se mu, se nám nepodařilo. Po pěšině vedou čerstvé medvědí stopy, naštěstí opačným směrem než máme namířeno. Alenka zrychluje krok a než bys řekl švec jsme sedle Príslop. Rozhodujeme se, že půjdeme ještě dál až do Ľubochňanského, ale to byla chyba. Musíme se znovu brodit mokrou trávou a rozšlapanými bahnitými cestami. Na Tlstém dielu nás to přestává bavit. Vaříme poslední oběd v divočině a větráme rozmočené nožičky. Sestup z Ľubochňanského sedla je poznamenán malým kufrováním. Chtěl jsem jít lesem a lesní cesty na mapě neodpovídají těm ve skutečnosti. Ale všechno zvládáme a ve čtyři odpoledne už stojíme na nádraží v Krpeľanech. Vlak akorát jede. V Martine přesedáme na autobus. Cesta autobusem proběhla celkem v pohodě až na ten smrádek. Nevím proč se po nás ti lidé otáčí? Potom co jsem v kempu v Blatnici vyzul boty jsem to pochopil. A co auto? Měl jsem o něj trošku strach, ale zůstalo tam kde jsme ho nechali. Fuj to jsem si oddechl.
Středa
Dnes máme odpočinkový den. Jedeme nakoupit nějaké ty poživatiny a pak se podívat do Bojnic. Zámek v Bojnicích je velice zvláštní a pěkný. Je postaven podle zámků které stojí v údolí řeky Loire ve Francii. Pod hradem je jeskyně. Dokonce tu provozují noční prohlídky, ale jen pro větší skupiny o víkendech. Prošli jsme ještě zoologickou zahradu, kde se mi poštěstilo nakrmit slona. No a nakonec si ještě jedeme zaplavat do bazénu v Turčianských Teplicích.
Čtvrtek
Vydáváme se znova do hor. V Blatnici potkáváme starousedlíka pasoucího ovečky a kozy. “Kam ste sa vybrali?” ptá se. “No do hor predsa” odpovídám. A on na to “Bude pršať”. Předpovědi těchto lidí by se neměli brát na lehkou váhu, říkám si. Ale sluníčko svítilo, nikde ani mráček tak pokračujeme dál. Navštěvujeme zříceninu hradu Blatnica od roku 1790 opuštěného. Celkem zachovalý. Procházíme Gaderskou dolinou, kterou jsme v sobotu minuli. Čekáme na nějakého kamzíka, kteří by se tu měli hojně vyskytovat, ale nevidíme ani kopýtko. Odbočujeme tedy na modrou značku vedoucí na horu Tlstá. Cestou ukrutnými serpentinami přes skály, jeskyně, pralesy a obrovské choroše se ocitáme na vrcholu Tlsté (1373 m). Sluníčko stále svítí až to peče a na obloze se prohánějí sem tam malé obláčky. Chvíli se opékáme a vyrážíme dál po hřebeni. Pod vrcholem Ľubené se nám otvírá nádherný výhled na hlavní hřeben Velké Fatry. Pokouším se dělat panoramatickou fotku. Pokračujeme dál přes dolomitové a krasové skály. Obloukem po zelené značce se dostáváme k protějšímu vrcholu Ostrá. Alenku pobolívá koleno tak ji posílám napřed do údolí. Sám pak Zdolávám skalnatý vrchol Ostré. Znovu výhledy, tentokrát do Turčianské kotliny. Alenku brzy doháním a spolu už sestupujeme zpět do Gaderské doliny. Do kempu přicházíme už když se začínají honit po obloze černé mraky. Předpověď se potvrdila, ale naštěstí pro nás o pár hodin později.
Pátek
Celou noc prší. Ráno na chvíli přestává a tak balíme stan a jedeme dál. Máme namířeno do pohoří Tríbeč, podívat se na
Starohutský vodopád. Proti ostatním na Slovensku trochu malý, ale stejně pěkný. Jihovýchodně od Nitry navštěvujeme arboretum v Mlyňanech. Obrovská plocha arboreta je tu rozdělena do oblastí podle výskytu rostlin. V každé oblasti se kocháme i stavebními doplňky z jednotlivých oblastí. V Americké zahradě je postaven venkovský domek ze severní Ameriky, v Japonské a Čínské jsou altánky, mostky a jezírka. Jádro arboreta tvoří zámeček a prales tvořený nejstaršími dřevinami. Nejvíce nás zaujal sekvojovec obrovský, vysoký bezmála 60 metrů. Celé arboretum je možné projít po naučné stezce, na níž naleznete tabule s podrobným popisem všeho, co je okolo k vidění. Na některých místech jsou i panely se zvukovými nahrávkami. Pod kopcem Zobor na okraji města Nitra jsme poobědvali a vyrazili dál. Zastavili jsme se ještě u nejstaršího jeskynního sídliště člověka na Slovensku Čertova Pec. Je to průchodná, 27 m dlouhá jeskyně, dnes poněkud zarostlá okolní vegetací. Cílem dnešního putování je kemp u Trenčianských Teplic. Procházkou po břehu Váhu a koupelí v jedné zátoce zakončujeme dnešní den. Na březích už rozkládají své ležení rybáři, kteří tady loví celý víkend. Večer nemůžeme usnout, tak se jdeme projít do města. Trenčianské Teplice jsou lázeňským městem. Je 23.30 a ulicemi prochází spousta lidí, kavárničky překypují hosty a městem se line řinčící hudba prošpikovaná vůní pečených lahůdek z okolních restaurací. Je pozdě, jdeme spát.
Sobota
Balíme kufry, jede se domů. Bereme to přes Čachtický hrad nechvalně známý z pověsti o kruté kněžně Alžbětě Báthoryové. Navštěvujeme ještě Haluzickou sútesku. Haluzický potok se tu zařezal do druhohorního vápencového podloží a vytvořil 40 m hlubokou soutěsku. Vše sledujeme z bezpečné vzdálenosti z bývalé románské baziliky na horním okraji soutěsky. Vracíme se domů do zaprášeného a hlučného města.
Auto tentokrát funguje po celou cestu spolehlivě. |
