Je Sobota 25. 7.

a my vyrážíme na expedici do nevětšího národního parku v Evropě, tedy na Šumavu a její okolí. Kousek za Jihlavou z ničeho nic na rovné a pusté cestě zastavíme. Divím se proč. Malou chvíli nastává ticho. Následuje sprosté slovo a pak se konečně dozvídám důvod pro mě nepochopitelné jednání. Zapomněli jsme doma to nejdůležitější a základní, teda stan. Ale co ted´? Vrátit se pro něj domů? Jsme již moc daleko tak tuhle variantu zavrhujeme. Dostávám ale nápad. Co si tak nechat poslat stan vlakem. Ale kam a na jakou adresu? Půjde to vůbec? Vyrážíme tedy na nebližší nádraží. Dozvídáme se že to půjde a stan by mohl být v šest hodin odpoledne na nádraží v Českých Budějovicích. Pod mostem asi spát nebudeme a tak můžeme v klidu pokračovat v cestě. Naše další zastávka je již plánovaná a to v Chýnovských horách, kde se nachází Chýnovská jeskyně. Není sice krápníková, ale za prohlídku určitě stojí. Trochu neobvyklá je naše další prohlídka. Troje ostnaté dráty zabraňují vstupu do objektu rozestavěné jaderné elektrárny Temelín. Je to krásný pohled na takové hrozbyplné dílo. Míříme dál. Tentokrát na honosný zámek Hluboká nad Vltavou. Honosný je však jen svým zevnějškem. Má 141 místností , ale při prohlídce je ani zdaleka nenavštívíte. V podzámčí na rozlehlé louce se právě sešlo několik rytířů a chystají se zrovna na souboj. Musíme být u toho. Zlý rytíř se snaží ostatní přelstít je podlý a zákeřný, ale nakonec dobro vítězí nad zlem. Představení končí a my protože začíná pršet spěcháme do auta. Vyrážíme do Českých Budějovic na nádraží pro stan. V 18 hodin stojíme na peróně a vyhlížíme oválný balíček- naši střechu. Samé kola, tašky a jiné nesmysly jenom stan nic. Taky že nic. Zkuste to v 23 hodin, říkají nádražáci. A jsme bezdomovci-bezstanovci. V 23 hodin také nic, další pokus v 7 hodin ráno. Usedáme do auta a hledáme vhodné místo na zaparkování. Noc trávíme v autě zaparkovaném na poli a u cesty.

Neděle 26. 7.

Probouzí nás začínající rušno na silnici. Ani nás nenechají v klidu vyspat. Naše cesta vede opět na nádraží. Opět z hrůzou zjišťujeme, že stan ještě nepřišel. Začíná to být podezřelé, snad se neztratil. Telefonujeme a zjišťujeme kde asi může být. Dozvídáme se že z Otrokovic určitě odjel. Další pokus v 11 hodin. Čekat nemíníme, proto vyrážíme do Českého Krumlova. Procházíme starobylým náměstím a vylézáme spoustu schodů na zámeckou věž. Je z ní krásný výhled na město a jeho okolí. Za návštěvu stojí Krumlovský hrad se zámkem spojený obrovským mostem. V zámku je nově opravené barokní divadlo. A hurá na naše oblíbené místo, nádraží. Už jsme tomu ani nevěřili, ale světe div se stan už konečně přišel. Jakmile jsme uviděli onen oválný balíček polilo nás ohromné štěstí, tak jsme byly rádi že už nemusíme na ten blbý nádr. Teď nám už nic nebrání, abychom si to všechno pěkně užili. Další zajímavé zastavení nás čekalo na jednom z nejstarších sídel rodu Rožmberků hradě Rožmberk. Hrad byl pěkný, ale nejlepší byla návštěva katovny. Mistr kat na nás vyzkoušel všechny mučící prostředky, natahoval nás na skřipec, nasazoval mučící masky. Nakonec jsme se mohli mučit sami. Peťu jsem zamkla do pout a za trest jsem málem přišla o hlavu. Výborné to bylo. Dnes končíme u Lipna, cestou ještě odpočíváme na Čertově stěně. Na Lipně hledáme vhodný kemp. Výběr je složitý a nakonec vybíráme ten nejdražší a pro nás nevhodný. Ale mě se tam líbilo hlavně u přímo u vody na pláži.

Pondělí 27. 7.

Konečně vyrážíme na Šumavu. První naše cesta vede na Plešné jezero (1090 m, 7,5ha, hloubka 17m). Cesta je pěkná asfaltová až na ten konečný výstup, ten je takový přírodní kamenný. Ale u Plešného jezera je krásně, naprostá pohoda. Na chvíli spočíváme na lavičkách. Já se vyhřívala na sluníčku a Peťa se snažil nakreslit jezerní stěnu, která se tyčí na druhém břehu jezera. Dílo se zdařilo, ale 260 metrů vysoká skalní stěna se nevlezla na papír formátu A5. Připadali jsme si jak v úplně jiném světě, lepším a hezčím. Pomalu postupujeme dál, zastavujeme se u kamenného moře. Obrovská hromada kamení padajícího z kopce nás moc nesebrala proto pokračujeme v cestě. Cestou nacházíme kuřátka. Nikoli však živá zvířátka, ale houby. Bude večeře. Nejvíce jich rostlo v okolí Švarcenberského plavebního kanálu, který sloužil k dopravě dřeva až do Vídně. Vracíme se do Nové Pece kde objevujeme o 50% levnější kemp v blízkosti vlakové zastávky. Sice je to až na konci Lipna, kde je vody po pás. My se stejně válet u vody nehodláme a okoupat se máme kde. Proto se stěhujeme.

Úterý 28. 7.

Budíme se již v druhém kempu. Udělali jsme dobře, že jsme se přestěhovali, vlak blízko a ještě nás vzbudí, blízko taky dva obchody a čerstvé rohlíčky k snídani a taky skoro vlastní koupelna s vanou 5x5 metrů jinak řečeno hráz potoka přitékajícího do Lipna.

Vyrážíme tedy po Rakouské cestě. Zanedlouho začíná pršet, ale my se nenecháváme odradit. Směřujeme na nejvyšší vrchol české části Šumavy Plechý (1378 m ). Jaká byla cesta? Hlavně pořád do kopce, cestu navíc těsně pod vrcholem stěžují obrovské balvany. Konečně jsme stanuli na vrcholu. Občerstvujeme se. Všude rostou borůvky, které se osvědčily i při výstupu, ale nahoře jsou ty nejsladší. Peťa samozřejmě neopomněl se slovy “Vrchol je dobyt” vylézt na samotný vrchol, který tvořilo malé skalisko. Všude po skalisku rozvěsil své zapocené svršky, jelikož vysvitlo sluníčko. Je trochu zima proto za chvíli pokračujeme v cestě. Procházíme Rakouskou loukou , sem tam se zastavíme u nějakého skalního útvaru až přicházíme na Trojmezí. Jedno foto u mramorového monolitu, kde se spojují hranice tří států a jdeme dál zdolávat další vrcholy. Trojmeznou (1361m) a Třístoličník (1311m) na jehož vrcholové skále jsou vytesána tři sedátka. Dáme si pauzu, bohužel bez KIT KAT. Zase mrholí, proto honem dál. Po pěti krocích se ohlížím po Peťovi a on nikde. Vracím se tedy, ale on nikde. Procházím dvě stezky, běhám nahoru a dolů , vyptávám se kolemjdoucích a on stále nikde. Pochvíli se objevuje na jedné ze stezek. Když já byla na jedné on byl na druhé a když jsem byla na druhé on byl na té první. To víte, zase si musel vylézt úplně na vrcholek. Po šťastném shledání začínáme sestupovat do Nového Údolí, kde by měl jezdit vlak. Koleje tu vedou, ale dřevěná bouda se moc nepodobá provozuschopné zastávce. Konec světa. Musíme tedy o 5 kiláků dál do Stožce, kde vlak určitě jede. Cestou potkáváme vlak, naštěstí jede opačným směrem. Měli by jsme si pohnout za chvíli určitě pojede zpátky. Nasazujeme šílené tempo. Do Stožce dorážíme dřív než vlak a máme asi hodinu čas než pojede. V malé hospůdce si dáváme sprajtíka a čekáme na dostavník. Za hodinu se už spokojeně vezeme ve vlaku s tím, že hned na další zastávce musíme přesednout do druhého vlaku a hlavně rychle. Mašina brzdí v Černém Kříži a my se okamžitě pakujeme z vlaku. Na nádraží stojí tři vlaky a každý míří na jinou stranu. Jedním jsme přijeli, takže ten jsem hned vyloučila, zbývaly dva a nebylo nikoho v tom spěchu koho by jsme se zeptali. No nic nastupujeme do jednoho. Říkám si “Vše proběhlo hladce, stihli jsme to” a spokojeně odjíždíme. Naše spokojenost, ale netrvá dlouho, přišedší štíplístek nám oznamuje, že vlak jede jiným směrem. Do Nové Pece už dnes nic nejede, ten poslední stál v Černém Kříži na vedlejší koleji. Musíme pěšky. V 21 hodin dorážíme do kempu. 44 km mě poznamenalo, jsem úplně mrtvá ani mluvit nemůžu. Koupel v Lipně mi trochu pomohla. Navečeřet se a jít dnes spát to jediné ještě zvládnu.

Středa 29. 7.

Ještě že dnešek je odpočinkový. Jako první máme v plánu návštěvu hradu Helfenburk. Jeto vlastně zřícenina i když v poslední době opravovaná. V jižní části hradu je rozhledna na kterou pochopitelně vylézáme. Je krásně proto se nám naskýtá krásný výhled od Vodňan až k Šumavě. Po prohlídce jdeme navštívit hradní krčmu “Pod krakorcem”. Je naprosto skvělá, hliněná podlaha, dřevěné stoly a lavice, místo světel louče a na stole místo vázy vydloubané poleno. Můžete si tu dát česnečku, kterou dostanete v kameninovém kastrůlku s pokličkou, nějakou tu klobásku, kafe, čaj a jiné drobnosti. Vše je vařeno na otevřeném ohni, obsluha v dobovém oděvu a mekot kozy dodává tu dokonalou atmosféru. Naše cesta pokračuje další prohlídkou, tentokrát na renesančním zámku Kratochvíle. Projdete vstupní věží a dostáváte se do zámecké zahrady v jejímž středu se nachází samotný zámek obklopený jakýmsi vodním příkopem. Laicky řečeno obrovský bazén v jehož středu postavil někdo zámek. Zámek se postupně opravuje, takže bude asi pěkný. Dnes tak na půl. V zámku probíhala výstava animovaného filmu tak jsme se trošku zdrželi v pohádce. Dnes už jenom nakoupíme a vracíme se do kempu.

Čtvrtek 30. 7.

Dnešní den jsme se rozhodli strávit na nejstarší naučné stezce na Šumavě - Medvědí. Vlakem jedeme do Černého Kříže kde začíná naše trasa. Začátek cesty je trochu nudný, jdeme delší dobu lesem až k místu kde byl 14.11.1856 skolen poslední medvěd. Na jeho věčnou památku zde byl zasazen pamětní kámen. Medvědí stezku protíná také Švarcenberský plavební kanál a to ojedinělou technickou památkou - tunelem. Na chvíli se zastavujeme u jeho vstupního i výstupního portálu. Míjíme Jelení jezírko (napájecí nádrž Švarcenberského plavebního kanálu) a přicházíme k první skalní hradbě (Medvědí vyhlídka). Je krásné počasí, proto je skvělý výhled na Boubín a okolí. Cestou potkáváme spoustu menších i větších skalních útvarů. Bohužel v mapě nejsou všechny, takže stěží rozpoznáváme k čemu právě přicházíme. Některé se nám podařilo identifikovat (U kamenné krásky, Viklan, Skalní vyhlídka, Skalní hrad, je jich tam však mnohem víc). Peťa nemůže nechat jednu skálu na pokoji, na všechny si musí vylézt. Já vylézám jen na ty přístupnější a jinak dělám spíš zemní průzkum. Hlavně se skoro vždy zapomínám u borůvek, které tu jsou naprosto skvělé a nejen pro svou chuť, ale i pro svou velikost. Nadarmo se neříká čím větší tím lepší. To nejsou borůvkové kuličky to jsou přímo koule, jako třešně. A tak jdeme od skály k borůvce, od borůvky ke skále, huby máme fialové a užíváme si klidu, pohody a sluníčka. Stezka není moc dlouhá, má jen několik kilometrů, ale projít ji nám trvá dlouho to asi proto že je dost dobrá, zajímavá a hlavně lozivá a taky borůvková.

Pátek 31. 7.

V 8 hodin budíček, rychlá snídaně a jde se balit. Je na čase kousek popojet. Šumava je totiž dost velká a my jsme teprve na jejím okraji. Směřujeme stále na západ, sem tam trochu na sever jako např. do Boubínského pralesa. Jak to může v pralese vypadat. Jsme překvapeni. Asfaltová cesta a dřevěný plot. Za tím dvoumetrovým plotem je ten prales. Asi jsme si měli vzít skládací židličku abychom viděli něco přes ten plot. Všímáme si, že nejsme asi první nespokojení návštěvníci, ti před námi vybudovali díry v plotě. Na nic nečekáme a šup prolízáme jednou z děr. Není to ten pravý prales, není vůbec zarostlý, skoro normální les, jen stromy jsou tu velké. Na ten největší boubínský smrk ( 57 metrů) se plížíme podívat. Jedno foto a rychle zpátky. Snad nás ještě zaujaly smrky s chůdovými kořeny, ale jinak nic. Míjíme ještě Boubínské jezírko a jdeme zklamaně do auta. Jedeme tedy dál směrem na Vimperk do obce Sudslavice, kde chceme projít naučnou stezku Sudslavický okruh. Trasa začíná u mlýna “Vanických” kde stojí 600 let stará lípa. Stezka je dlouhá 3,2 km s 26 zastaveními. Vede lesem smíšeným, lesem borovicovým pak také křovím a po skále, ve které je Sudslavická jeskyně (nepřístupná). Cestou potkáváme spoustu ptačích budek což je ukázka péče o ptactvo, zastavujeme na několika vyhlídkách a spatřujeme pozůstatky po těžbě vápence. Je to pěkná stezka, ale jedna její část vede přímo u cesty, takže nás ruší auta. Jedeme dál směrem na nejvýše položenou obec Česka, Kvildu přímo k Jezerní slati, kde se na chvíli zastavujeme. Je přístupná jenom kousek, dál nebo spíš do dálky se díváme s vyhlídkové věže. Dnes se už jenom ubytováváme v kempu Antýgl, kde je pěkně a taky tu na nás zbylo dobré místo přímo u Vydry. Peťa samozřejmě hned dává koupel v ledovce. Já si to klidně odepřu a osprchuji se večer teplou vodou. V noci se strhla strašná bouřka. Stan sebou zmítá a na střechu dopadají spousty vody. Máme obavy, aby nás neodnesl vichr nebo rozbouřená Vydra i se stanem. Strašně se bojím, tisknu se stále pevněji k Peťovi.

Sobota 1. 8.

Bouřku jsem přežila, dnes je opravdu krásně. Naše první cesta z Antýglu vede na Tříjezerní slať, která má tři jezírka a spoustu masožravek. Jsou jenom malé takže nás nepokousaly. Přístupná část slati je dlouhá 200 metrů, takže taky nic moc, ale mě se tu líbí. Pokračujeme kolem Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, kde potkáváme partu stařenek na výšlapu. Ptají se nás na cestu a pokračují dál. S jednou jsme se trošku zakecali, říkala, že ostatní jdou moc pomalu a ona je hned dožene. Pokračujeme kolem pěkných šumavských chatiček přes Srní až na Čeňkovu pilu. Pila na vodní pohon byla v roce 1912 přestavěna na vodní elektrárnu a svého času zásobovala elektřinou celé Kašperské Hory. Dnes je stále funkční. Celé zařízení je národně technickou památkou. Bohužel přicházíme v blbou hodinu, v 11 hodin prohlídka už začala a další je až v 13 hodin. Tak dlouho tu čekat nebudeme, škoda. Pokračujeme tedy dál romantickým kaňonem řeky Vydry - naučnou stezkou Povydří. Je dlouhá 7 km s 12 zastaveními jako např. Kamenný stůl, Balvanové moře, Obří hrnce, Kaňon Vydry ... Je tu krásně, mít tak víc času bylo by zajímavé jít přímo řekou po balvanech. Voda je sice ledová, ale občas se někdo koupe nebo odpočívá na kameni. My se zastavujeme na Turnerově chatě, kde si dáváme zmrzlinu. Za chvíli pokračujeme dál a těšíme až si v kempu oblékneme plavky a vletíme do Vydry. Večer děláme táborák, ale je dost pracné sehnat dřevo. Peťa má pořád chuť na rum proto se jdeme podívat do široko daleko jediné hospody. Je tam i kulečník, ale místo žádné, musíš si nechat zajít chuť.

Neděle 2. 8.

Dnes máme v plánu podívat se k prameni naší nejdelší řeky Vltavy. Raním autobusem jedeme do Kvildy a odtud pokračujeme lesem, který je takový temný a vlhký. Peťa mi dává čtvrt hodiny náskok aby si mohl prohlédnout informační středisko národního parku a posbírat nějaké ty informační letáky. Zanedlouho mě dohání a společně šlapeme až k prameni. Za sucha bývá prý pramen bezvodý. My máme štěstí, kameny obložená jáma je plná vody a ještě bublá, jako pramen. Spokojeni, že jsme viděli pramen Vltavy pokračujeme dál po hranicích s Německem přes vykácené pruhy po železné oponě. Z jedné mýtiny je vidět až na rozhlednu na Poledníku kam máme namířeno příští den. Po asfaltových cestách vhodných spíš pro cyklisty přicházíme až do Modravy, odkud jdeme po vrstevnici nad údolím Vydry až do kempu. Při chystání večeře se najednou Peťa zvedne a říká: “Svěrák”. A já na to: “Jaký svěrák?” a v duchu jsem si představovala ten železný. “No Svěrák, Honza, ten režisér, Kolja, Jízda a tak” odpovídá Peťa. Bere náš itinerář a tužku a mizí. Za hodinu se vrací s blaženým úsměvem na tváři. Prý se s ním zakecal a přináší přání příjemného putování s podpisem. Konečně můžeme večeřet, už mám příšerný hlad.

Pondělí 3. 8.

Kam dnes vyrazíme? Nejdříve si skočíme do 10 metrů vzdáleného obchůdko-občerstvení, kde si kupujeme čerstvé rohlíčky, koláčky apod. Mají v celku dobrý výběr na to jaký je to konec světa. A hurá do přírody. Dnes k Prášilskému jezeru, které leží ve výšce 1080 metrů. Bohužel dnes je špatné počasí, mrholí a je mlhavo takže to není úplně skvělé. U jezera se na chvíli zastavujeme a krmíme kačenky, ale jsou jakési zmatené a odplouvají. Naštvali nás tak jdeme dál směrem na Poledník (1315 m). Jdeme po takové širší lesní cestě, občas zabrouzdáme na kraj lesa kouknout se po nějakém hříbku, ale nic moc nenacházíme. Hučí mi ve střevech, jsem nucena trochu hlouběji do lesa. Jak tam tak vyprazdňuji střeva vidím před sebou krásný hřib, má tak 20 cm. Utíkám za Peťou ukazuji a chválím se svým objevem. Je vůbec jedlý? Peťa říká, že je jedlý a když tak ho vyzkoušíme na mě. Vtipné. Přicházíme na Poledník, kde je nově otevřená rozhledna a venkovní posezení. Je to tu pěkně opravené, je tu i krb, ale zatím toho tu moc nemají. Rozhlednu, která byla donedávna vojenská nenavštěvujeme, protože je hrozná mlha, nemá to smysl. Dáváme si sváču a chvíli relaxujeme. Vracíme se dolů a cestou se zastavujeme na místě objevení velkého hřibu. Procházíme lesem a nalézáme několik podobných krasavců. Máme plnou košili hřibů, to bude večeře. Vracíme se do kempu a chystáme obrovskou večeři. Jsou opravdu jedlé uvažuji. Nic takového jsem asi ještě nejedla. No nic poslušně to sním. A kde je tady vůbec nemocnice? A jak se tam zavezeme? Peťa se mým otázkám směje a ptá se jestli jsem normální. Uběhla první hodina po jídle, zdá se mi, že jsem otrávená. Druhá hodina, stále nic. Po třetí hodině je mi zle, ale ze strachu. Je už dost hodin jdeme spát, snad se rána dožijeme.

Úterý 4. 8.

Budím Peťu: “Žiješ? Já jo”. Cosi mrčí, takže žije. Tak přece byly jedlé. Snídaně a jdeme balit, jedeme zas dál. Cestou nás však čeká spousta zajímavých zastávek. První z nich je v Kašperských Horách na hradě Kašperk. Hrad je v posledních letech opravován, proto se dostáváme jen do jedné z věží. Jinak je to částečná zřícenina, ale za prohlídku stojí. Jedeme dál, tentokrát na hrad Rábí. Je to také trochu zřícenina a ještě největší u nás. Prohlídka začíná v bývalé konírně, dnes obřadní síni. Po stěnách visely fotografie předních šumavských fotografů. Hrad jsme procházeli skoro dvě hodiny, mně se nejvíce líbil průchod mezi strašně vysokými zdmi. Peťovi zas rozhledy na věžích. Nad námi se neustále vznášeli dravci sokolníků pod hradem. Průvodkyně nám poutavě vyprávěla o historii hradu a o pověsti, kterou si vykládali poddaní zdejšího hradního pána. Majitel hradu byl velmi krutý ke své manželce a proto za trest po své smrti jezdí po hradbách a blízkém okolí na černé svini. Popojedeme až do Sušic, kde chceme navštívit muzeum sirek. Nacházíme ho na náměstí a nejsou tu jenom sirky. Seznamujeme se celou výrobou sirek a s některým výrobním zařízením, které důkladně zkoumáme. Nahlížíme taky do expozice Karla Klostermana a historických pracích zařízeních. Kousek nad Sušicemi se nachází vrch Svatobor (845m). Je tam rozhledna, na kterou nás už dnes nikdo nepustí, škoda. Cílem naší cesty je kemp v Železné Rudě. Skvělá cena, teplá voda, řeka za stanem, ohniště, ale cesta i když málo frekventovaná hned u kempu.

Středa 5. 8.

Naším dnešním prvním cílem je vrch a turistické středisko Pancíř (1214 m). Vede sem lanovka,takže je tu i dost lidí, kteří usedají do bufetu a cpou se. Usedáme taky na chvíli a vyhlížíme do dálky. Pro ještě lepší rozhled vylézáme na rozhlednu odkud je to ještě krásnější. Z jedné strany však přerůstají stromy rozhlednu. Nabaženi krásného výhledu pokračujeme v cestě. Sem tam se poohlídnem po nějakém hřibu, ale nic moc. Přicházíme na Můstek (1234 m), kde nás vítá vyhořelá chata, obědváme tedy venku na pařezu. Je chladno a tak brzy vyrážíme, Prenet (1070 m) je náš další cíl. Je z něj krásný výhled na pohraniční hory a vnitrozemí. Dáváme si zmrzlinovou pauzu. Pro dnešek by toho bylo už dost, scházíme do Hojsovy Stráže, kde usedáme na vlak a vracíme se do Železné Rudy. Od vlaku do kempu je to ještě kus cesty, ale nenudíme se. Na každém rohu stojí stánek s trpaslíky a jim podobné výtvory. Rádi by nám něco vnutili, mají smůlu trpaslíka nemáme kam postavit, jedině ke stanu. Děláme si oheň, který přiláká jednoho chlapa z vedlejšího stanu. Je to jakýsi poděs, je tu sám a pije čaj z konzervy. Vůbec se mi nelíbí , je divný a chytrý jak rádio. Jdeme raději spát.

Čtvrtek 6. 8.

Při snídani máme zase společnost, jsem nadšena. Ještě že máme na dnešek skvělý program. Čertovo jezero (1030 m) je na programu jako první. Na chvíli se zastavujeme, krmíme kačenky. Cesta potom pokračuje přes čelní morénu po bývalém ledovci a přes sedlo mezi Špičákem a Jezerní horou scházíme k Černému jezeru (1008 m), které je o něco větší než Čertovo. Je i krásnější, za čistou zelenomodrou hladinou se zvedá jezerní stěna. Peťa usuzuje, že z ní musí být pohled na jezero přímo božský. Jak se tam tak dostat, studuje Peťa možný přístup v mapě. Musíme kousek dál a pak přímo do kopce. Mě se moc nechce někde se šplhat a prodírat se křovím. Pouštím Peťu samotného, snad se sám neztratí. Na chvíli si dělám pauzu a vyhřívám se na sluníčku. Nebaví mě to, tak pomalu pokračuji v cestě. Sbírám maliny, loudám se. Asi za hodinu a půl mě Peťa dohání, je nadšen. Je to tam prý skvělé však uvidím na fotce. Peťa básní až k jedinému vodopádu na Šumavě Bílá strž. Cestička bohužel nevede až k vodopádu, je zde jen vyhlídková terasa. Neuspokojuje nás to, proto přelézáme plot a na vodopád se jdeme podívat z blízka. Foto a rychle zpátky. Dnes ještě chvíli lesem potom procházíme Hamry a v Hojsově Stráži končíme. Máme čas než pojede vlak, tak ležíme na louce a dojídáme svačinu a relaxujeme, je tu krásně. Nasedáme na vlak a jedeme do Železné Rudy. Dnes je velký den, mám narozeniny proto jdeme na večeři. Je tu velký výběr restaurací, ale některé jsou moc drahé. Chodíme snad hodinu a vybíráme tu správnou hospodu. Konečně usedáme, já si dávám krabí tyčinky a Peťa žraloka. Moc mi to nechutná je tam moc kečupu, tak si jídla vyměňujeme. Na zákusek jdeme do zvláštní cukrárny. Čím je zajímavá? Mají u stropu vláček, který každou 1/2 hodinu jezdí a houká. Cukrárna je velmi pěkná, ale je tu pěkně draho. Jdeme do kempu a děláme ještě oheň, otevíráme ještě šampaňské, které pomalu popíjíme u ohně. Je pozdě jdeme spát.

Pátek 7. 8. 1998

Velká hora, na kterou vidíme přímo z kempu Peťu velmi láká, proto měníme plán a vydáváme se za hranice na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor (1465 m). Před hranicemi si vyměňujeme peníze, kdyby náhodou byly potřeba. Úspěšně přecházíme hranice a za chvíli jsme ve vesnici Bayerische Eisenstein. Potkáváme turistickou značku, ale nejsme si jisti, že je to přesně ta, po které chceme jít. Po kilometru to vypadá, že by to mohla být ona, říká Peťův orientační smysl. A ten se mílí málokdy. Je krásné počasí, funíme do kopce, sem tam sebereme nějakou tu borůvku nebo malinu. Nahoru vede lanovka, takže většina lidí se vyváží, hlavně němci. Je poledne a my jsme konečně stanuli na vrcholu. Je sice vedro, ale nikdo tu není v opalovačkách jako já. Hodně blbě se na mě dívají, tak se raději oblíkám. Výhled je skvělý, na všechny strany, celá Šumava jako na dlani. Na chvíli usedáme na skále a dáváme si oběd. Je tu krásně. Po nabytí čerstvých sil začínáme sestupovat směrem k Velkému Javorskému jezeru., kde si dáváme pauzu. Mají tady lodičky, takže se můžete povozit po jezeře, u nás jsme ještě neviděli lodičky na chráněném jezeře. Taky si lidi máčí nohy ve vodě, zouváme se a chladíme nohy. Osvěženi pokračujeme dál. Dnes je poslední den co v lese potkáváme borůvky. Musíme přivést domů, mám šílenou chuť na borůvkovou buchtu. A tak sbíráme. Máme borůvky, můžeme jít. Přecházíme hranice a vidím autobus, který by mohl jet naším směrem. Skvělé, jede a hned za pár minut. Vracíme se tedy do kempu. Borůvky ukládáme do ledničky - potoka, kde je určitě ta správná teplota. Poslední táborák a jdeme na kutě.

Sobota 8.8.1998

Balíme a měníme směr cesty. Začínáme se vracet domů. Naše první zastávka je na hradě Klenová. Je to v celku velký a v posledních letech opravovaný hrad, takže se nám tu v celku líbí. V hlavní budově je pak výstava obrazů, kterou navštěvujeme. Po prohlídce obrazů usedáme do auta a jedem do Klatov, kde chceme navštívit katakomby. Protože máme čas na prohlídku jdeme navštívit pozdně gotickou Černou věž, odkud je výhled na celé město. Vracíme se do katakomb, které nás moc nenadchly, mumie byly odporné a byla přístupná jenom část, zbytek je v rekonstrukci. Rychle pryč od mrtvol, tentokrát na vodní hrad Švihov. Hrad obklopoval vodní příkop, který je dnes vyschlý a částečně zasypaný, takže vodní hrad je dnes bez vody, ale za prohlídku určitě stojí. Je hrozné vedro, bylo by dobré se někde zchladit. Jedem na Orlík, kde bychom chtěli přenocovat. Je tu strašně moc lidí, stan na stanu, proto se jen koupeme a jedeme hledat lepší místo. Kousek od Tábora narážíme na Zámecký rybník, kde to vypadá líp. Tedy to množství lidí, voda moc čistá není. Zůstáváme na noc.

Neděle 9. 8. 1998

Poslední den naší expedice hodláme strávit neobvykle. Budeme ležet u vody a odpočívat, aspoň chvíli nic nedělat. Po obědě balíme a jedeme domů. Cestou se zastavujeme na dvojhradě Choustník. Tato malebná a členitá zřícenina je nově rekonstruovaná, proto můžeme vylézt na jednu z věží odkud je pěkný výhled na okolí. Tím naše expedice končí a nezbývá než jet domů a těšit se za rok na nějakou další expedici. Já se těším ještě na ten borůvkový koláč.

Pondělí 10. 8. 1998

Z toho koláče je mi pěkně blbě. Bliju celou noc.