Druhý prodloužený víkend v květnu jsme se vydali s mojí Alenkou do neprávem opomíjených hor na severní hranici s Polskem. Mnoho lidí ani neví, kde se Rychlebské hory rozkládají, proto v tomto brzkém termínu nepotkáte na hlavním hřebeni mnoho lidí. Třeba my jsme potkali za dva dny na hřebeni v průměru dva člověky za den.

Pátek
Naše cesta začala v malém městečku Žulová v jejímž okolí se dodnes těží žula. Předtím než jsme ale do Žulové dojeli, neopomněli jsme navštívit jeskyně Na Pomezí, které vynikají svou svérázností a zvláštně tvarovanými krápníky.

V 11^.00 vycházíme. Cesta se hned za Nýznerovem zanořuje do lesa asi po dvou kilometrech dojdete k Nýznerovským vodopádům (vodopády Stříbrného potoka). Působivý vodopád v kaňonovité průrvě, tvoří několik malých kaskád o celkové výšce 15 metrů. Taková krása hned na začátek musí v člověku zahnat všechny starosti s uplynulého pracovního týdne. I já jsem si při pohledu přes jemný opar na vodopád uvědomoval svou radost z pohybu a úplně jsem zapomněl, že je nějaká práce. Svěží jarní vzduch zas dával zapomenout na zakouřené město. Další cesta je trochu nudná, protože vede asi čtyři další kilometry po asfaltové silnici. Na strmých svazích lemujících údolím se sem tam vynoří nad vršky smrků nějaká ta skalka (Sokolí skála). Ve strži u lovecké chaty asfaltka končí a lesní cesta se začíná drápat po úpatí nejvyšší hory Smrku (1125 m). Něco po jedné jsme stanuli na rozlehlém vrcholu. Vaříme hrachovou polévku na mém novém vařiči značky VAR. Sluníčko krásně svítí a i tu v tisícové nadmořské výšce je kolem 15°C. Od vodopádů potkáváme první skupinku turistů. Zastavují se na Smrku aby taky poobědvali. Rozhled ze Smrku není skoro žádný ze západní, jižní i východní strany ho zakrývá les. Začíná být větrno a proto pokračujeme dál po hřebeni, kterým prochází státní hranice s Polskem. Postupně přecházíme Klínový vrch, Karkulku a několik sedel. Skoro furt se prodíráme přerostlým borůvčím. Alenka si stýská, že ještě žádné nerostou. Kolem šesté hodiny jsme vylezli z lesa na spoře porostlý hřeben pod Kovadlinou. Zde dnes končíme a rozbalujeme stan dva metry v Polsku. Pozorujeme západ do ruda zbarveného slunce a znaveni uléháme do spacáků. Alenka zkouší kolik snese její nový spacák a postupně odkládá jednu vrstvu za druhou.

Sobota
V 8.00 se probouzíme a hned po snídani nás čeká rozcvička na Kovadlinu (989 m). Z Kovadliny je nádherný výhled do Polska na Góry Złote, na Králický Sněžník a dokonce v dáli vystupuje z oparu Sněžka. Od Kovadliny mají vrcholy na hřebenu stále nižší nadmořskou výšku. Přecházíme Břidličný, Pomezný a Špičák. Pod Špičákem u vydatného pramene jsme potkali první člověky. Dvojice jako my, pokračovali opačným směrem. Dlouho jsme se nezdržovali dupali dál. Asi kilometr za Borůvkovým vrchem se před námi rozprostřela veliká horská louka s několika rozvalinami původních usedlostí. Usadili jsme se u jednoho ze dvou rybníků a dali si žvanec. Do vody se nám moc nechtělo. Bylo sice teplo, ale rybník patrně sloužil jako hnízdiště mnoha vodních ptáků a voda byla pěkně zaneřáděná a navíc jsem na jednom ostrůvku našel vybělenou kostru krávy. Je a si jedna odpoledne a my u veliké lípy odbočujeme směrem k hranicím. Chceme dojít po neznačené cestě na hranici na Černý vrch a potom sejít do Polska. Tato cesta je neprochozená, takže nám trvalo dost dlouho než jsme se na něj houštím a borůvčím prodrali. Z Černé ho vrchu jsme to smýkli dolů do Polska na zelenou turistickou značku a po ní došli až na zříceninu hradu Karpień. Byl jsem na něj zvědavý, ale moc z něj nezbylo. Pár obvodových zdí a zbytek věže. Měli jsme trošku strach z Polských pohraničníků, tak jsme zase šupajdili zpátky. Hranici přecházíme někde nad chatou Černý kout. Je pět hodin odpoledne a máme toho už plné kecky. Kousek za křižovatkou modré značky se žlutou, rozkládáme ležení u Račího potoka. Krásné místo, ale trošku vlhko. Ráno jsme to poznali. Dávám koupel v potoce (rychlá voda) a rozděláváme oheň, aby jsme se trošku ohřáli.

WESELKA