Přijali jsme nabídku Alenčiné spolupracovnice Oliny a vyrazili i s jejím přítelem Pavlem do Alp něco prochodit a taky polozit nějaké ty skalky. Už jsme s nimi byli vyzkoušet jak se lozí na skálách na Držkové a vůbec to nebylo špatné. Jen mám strach, že ty jištěné cesty co chceme prochodit nebudou pro Alenku žádná sranda.

Než Pavel všecko pobalil a než kdesi cosi a stejně jsme se ještě vraceli, tak bylo půl sedmé večer. Naštěstí je skupina Rax v Alpách kousek za Vídní tak to jsou maximálně čtyři hodinky jízdy. Alenka ještě ukázala celníkům pas a ještě stačila zahlédnout větrné elektrárny před Vídní a vytuhla. V jedenáct jsme už v rychlosti stavěli stany na jediném tábořišti v oblasti v Kaiserbrünnu a o tom dešti co bubnoval na stanovou plachtu už nevím.

Ráno jsem si konečně mohli prohlídnout, kde to jsme. Tábořiště Kaiserbrünn je vlastně takové parkoviště se záchodky, na břehu studené říčky Schwarza, kde Rakušáci trpí turisty s východní Evropy. Počasí bylo všelijaké, ale my vyrážíme. Pavel nám vybral lehkou ferátku Preinerwand-steig a s Olinou jdou lozit druhou stranu hory. Sejdeme se nahoře na chatě Seehütte. Sluníčko se sem tam ukazuje na obloze plné mráčků. Nástup na ferratu (v němčině klettersteig) vede po lesní cestě a stoupá pod samotnou skálu Preiner Wand, poslední část od rozcestí vede suťovištěm. Na rozcestí s Alenkou žertuju, že si dáme tu těžší, ale neuspěl jsem. Sama potom nadávala, že ty čtyři řetězy nestály za to, aby jsme šaškovali s jištěním a s helmama. Fakt ubohé. Už víme, že lehké, znamená v průvodci: “pro děti“. Aspoň jsme viděli kamzíka. Zastavujeme se u kříže na vrcholu a pospícháme za slabého mrholení na chatu. U chaty přestává pršet a tak zůstáváme na zahrádce před chatou a svačíme pochoutku - salám. Druhý kamzík nám přeběhl před očima z kleče do kosodřeviny. Chtěl jsem se přiblížit, ale ztratil se mi. Na Pavla s Olinou čekáme dvě hodiny, už jsem chtěl zahájit sestup, když v tom se zjevili. Chlubím se dvěma kamzíky, ale byl jsem zpražen, že prý oni jich viděli celé stádo. Hm, jdem dolů. Potkali jsme je na louce asi 20 minut od chaty. Jeden odvážný nás nechal se přiblížit až na 10 metrů. Fotka se povedla. Po cestě dolů jsme už jen zkoumali nákladní lanovku a uléhali s rozešlýma nožkama.

Dnes ferratu vybírám já. Bude to v údolí Grösser Höllental a je klasifikována jako středně těžká, akorát samotná ferrata má nejvyšší převýšení ze všech v oblasti (680m). Údolí Höllental je sevřené z obou stran asi 500 metrů vysokými skálami a je dlouhé přibližně 2 kilometry. Pomalu stoupáme údolím obdivujeme krásné vápencové skály a míjíme odbočky do šesti jištěných cest. Člověk si připadá mezi těmi skalami jako mravenec. Konečně naše jištěná cesta A. V. Steig. Začíná čtyřmi žebříky, které překonávají 50m vysoký skalní stupeň. Supr. Stále pokračujeme serpentinama v suťovišti nahoru. Podcházíme pár skalních stupňů z nichž kape voda, určitě tu na jaře teče vodopád. Letos je suchý rok, tak je celé údolí vyschlé. Pár žebříků a řetězů a znova serpentiny suťovištěm. Při pohledu za sebe si říkám, že už jsme vystoupali pěkně vysoko a konec stále nikde. Člověk si říká, že támhle za tím sklaním stupněm už bude nahoře, ale když se tam vyškrábe tak se objeví další a pak ještě další a další. Vzpomněl jsem si na staříky, které jsme předbíhali na prvním žebříku a které jsem už na čtvrtém za sebou neviděl. Ti to budou mít na celý den. Konečně jsme vylezli nahoru. S vyhlídky nad údolím je skvělý výhled nejen do údolí samotného, ale i na Klosterwapen nejvyšší horu Dolního Rakouska v sousedním masívu Sneeberg. Chvíli se opalujeme a sušíme propocené trička. Začíná tu přibývat Rakušáků na procházce. Náhorní plošinou Raxu procházíme k chatě Ottohaus, kde už se to svátečními turisty jen hemží. Není divu vede sem lanovka. Vystoupit na nějaký vrchol při každé túře je důležité pro upevnění sebevědomí. Höllental Aussicht (vyhlídka) na kterou jsme se vyškrábali, žádným vrcholem nebyla. Pro tento účel byl Jakobskogel (1737m) s křížem nad chatou Ottohaus ten pravý. Nevím proč ti Rakušáci a němci cpou na každý kopeček kříž. No a po tom co jsme si zaplnili žaludky tuňákem z konzervy a tvrdým chlebem jsme zahájili sestup jištěnou cestou Carl Kronich-Steig přímo do Kaiserbrünnu. Nepříjemné suťoviště, dělalo hlavně Alence trošku potíže. Ale nakonec jsme se dostali šťastně dolů a mohli se smočit v studené Schwarze.

Následující dva dny jsme se věnovali lezení na skalách Stadelwand, kde jsme na pěti délkách horolezeckého lana vyzkoušeli své lezecké schopnosti. O Alenku jsem měl v jednu chvíli strach, protože na nás řvala, že už nemůže a že tam visí jak ve filmu jen na rukách, ale nakonec zabrala a všechno vylezla. Mě tato lehká cesta sice moc neuspokojovala, ale druhý den to mělo být lepší. Zkoušel jsem ještě jeden převis, ale bez jištění a v pohorkách tak jsem toho zavčasu nechal. Zítra je taky den. S Alenkou jsme měli naplánovanou nejtěžší jištěnou cestu, ale ráno pršelo tak se čekalo co bude. V poledne ještě padla do úvahy lehká lezecká cesta v údolí Gr. Höllental, ale co s Alčou? Nechtěl jsem ji nechat samotnou. Tak jsme jeli lozit na stejné místo jako minulý den. Pavel vybral o něco těžší cestu. Bohužel Alenka už byla unavená a netroufla si na to. Sám mohu říct, že jsem měl na některých místech problémy a asi by to nezvládla. Nahoře jsem měl skvělý pocit, ze zdolání skály. večer se přihnal hurikán a měli jsme co dělat, aby nám neodnesl stan.

Ještě ráno dul silný vítr a pršelo. Ani dnes už z té ferraty nic nebude. Přesunuli jsme se blíž k Vídni a lozili po skalách v ..... ještě si musím vzpomenout, kde to bylo ..... Tam jsem se kousl a vydal ze sebe všechno, ale začátečník prostě nemá na technické lezení. Pak jsme si ještě prošli ostatní skalky s jeskyněmi, nerez žebříky a řetězy a fičeli domů.

WESELKA