LOKALITA:

Druhým nejdelším jeskynním systémem u nás je Rudické propadání - Býčí skála, vytvořený Jedovnickým potokem ve střední části Moravského krasu. Nejmohutnější krasový ponor u nás se nachází asi 300m východně od obce Rudice. Zde mizí Jedovnický potok a soustavou několika mohutných vodopádů, z nichž největší měří 33 metrů, se propadá do hloubky 97 m do tzv. Hugonova dómu. Dále pokračuje ve své pouti, aby se po 12-ti kilometrech objevil na povrchu ve vývěru světoznámé jeskyně Býčí skála. Nad propadáním se nachází amfiteátr Kolíbky s četnými krasovými jevy. Jeskyně Rudického propadání jsou pro svůj velmi obtížný přístup veřejnosti uzavřeny. Jejich divokou a panenskou krásu spatří málokdo. A to je možná dobře, zůstanou nedotčeny civilizací a dochovány příštím generacím.

CÍL:

Probít se nejdramatičtějšími exploračními cestami z celých dějin výzkumu jeskyně, neboť jeskyně Rudického propadání zatím nevydaly všechna svá tajemství.

ÚČASTNÍCI:

WESELKA (Peťa Veselý) - náčelník, 1. fotograf, 3. kameraman
ŠOMIN (Tom Ševčík) - nosič, 2. fotograf, 2. kameraman
SIKIN (Ondra Sýkora) - sténač, 3. fotograf, 1. kameraman

CO PŘEDCHÁZELO:

Díky mému zajmu o větrné mlýny jsem se dostal k informaci, že vůbec existuje nějaké Rudické propadání a navíc, že zdejší speleologové tu provádí dobrodružstvíchtivé fyzicky zdatné šílence. Samozřejmě jsem nemohl tuto výzvu odmítnout a ke konci listopadu 1998 jsem začal shánět zájemce do 8 mi členné skupiny. Nejvhodnější termín mi připadl víkend před vánoci, ale většina zájemců nevěděla asi co chce, proto přišel odklad. Ale na konci ledna už byly všechny termíny obsazené tak slovo dalo slovo a konečný termín bleskového přepadu jeskyně byl stanoven na 10. 1. 1999. Zůstali jsme sice jen tři stateční, ale v Rudicích se k nám měl ještě někdo připojit.

REPORTÁŽ od WESELKY:

Výprava začala naloděním do vozidla značky Škoda Forman LS v 7^.15 středozlínského času u starého divadla. Přesun do Rudic proběhl bez větších potíží uspokojivě. Cestou jsme omrkli kasárna a vojenský prostor ve Vyškově kde jsem sloužil coby záklaďák a projeli pod vysokým televizním vysílačem Kojál.
Konečně jsme dorazili k rudickému větrnému mlýnu a po krátkém seznámení se správcem Eduardem Šebelou, jsme se s průvodcem Aloisem Nejezchlebem a vyfasovanými bágly vydali do základního tábora (speleologické chaty u propadání).
Asi dvacet minut nám trvalo než jsme na sebe navlékli kombinézy, holínky úvazky, helmy, batérky a připravili se na výsadek.

 9^.40 vyrážíme

Samotný vstup do jeskyně se nachází 26 m nad vlastním ponorem, proto první naše cesta vedla nahoru na skálu (horolezecká vložka). A po té už jsme po otevření těžkých kovových dveří sestupovali po 120 metrovém žebříku do hlubin jeskyně za temného hučení vodopádu ve vedlejší propasti. První zastávka pod žebříky u vodopádu v Hugonově dómu dala tušit, že tato neděle nebude o nedělání. Pár fotek, pár vteřin záznamu na filmový pás a jdeme dál. Vlastně skoro celou cestu se brodíme Jedovnickým potokem, někdy po kotníky někdy po kolena a někdy taky po kulena. Za malou chvíli se dobroďujeme do Rudické propasti, nejhlubší suché propasti u nás (153 m). Zajímavý to pocit, když si uvědomíte, že jste 153 m podzemí a svítíte si jen čelovkou. O kousek dál v Rudickém dómu se musíme poprvé ohýbat, aby jsme podlezli nádherný krápníkový lustr. Náš průvodce nám vykládal o objevování jeskyní a o tvorbě krápníků. Ve zdejších jeskyních se tvoří krápníky velmi rychle. Důkazem je toho kus naplaveného dřeva na kterém už se byla asi 5mm vrstva krápníku. Nejhezčí byly jeskynní perly na které jsme si mohli i šáhnout.

 11^.05 první plazivka

Po náročných přechodech po vysutých lanech nad hučící podzemní řekou, která má v této části větší spád a tudíž větší rychlost, přicházíme k sifonu. Ten obcházíme nebo vlastně odplazujeme první náročnou horní plazivkou. Je dlouhá bezmála 100 metrů a jeskyňáři ji pojmenovali “chodba vzdechů“. Po prvních pár metrech jsme přišli na to proč získala taky přívlastek “kurvachodba“. Sikin začíná vzdychat a sténat a nepřestává s tím dokud po 5 hodinách nevylézáme z hlubin a ostatní kurvují tak, že nás je slyšet určitě i z nějakého závrtu na povrchu. S otlačenými koleny a lokty musí každý počítat. Já navíc nesu na zádech vak s kamerou, foťákem, svačinou a náhradními baterkami a stále se někde šprajcuju. Říkám si, že na zpáteční cestě pověřím, jako náčelník, nesením vaku někoho jiného, aby si taky užil. Jakmile vylézáme z plazivky čeká nás ještě asi 30 metrový žebřík dolů do řečiště Jedovnického potoka. Dole se nám při pohledu na asi nejhezčí útvar z celých jeskyní Rudického propadání zatajil dech. Po nadýchané šlehačce stéká v Kaskádách průzračná voda do jezírka orámovaného masivním ležatým krápníkem. Tento krápníkový útvar se nazývá kašna. Připíjíme si čistou vodou na zdar dalších očekávaných dobrodružství a po nafilmování se brodíme dál.

 12^.20 zastavujeme se na malou svačinku

Zastavujeme se v malém dómu, kde by měla naše cesta končit, samozřejmě jěště musíme stejnou cestou zpátky. Pan Nejezchleb nám navrhuje, jelikož je malý stav vody, že se můžeme vydat ještě o kousek dál do Obřího dómu, ale že se budeme muset plazit asi 30 metrů vodou a snad i trochu plavat. Ani vteřinu neváháme s odpovědí a po malé svačince se vydáváme do plazivky. Je asi 3 metry široká a 30 cm vysoká a na dně teče Jedovnický potok. Kdo se nechce namočit musí se plazit jako zkušený indián a to tak, že země se dotýká jen špičkami bot a dlaněmi. Za plazivkou Šomin se Sikinem vylévají vodu z holínek a já si hovím v suchu. Asi se špatně plazili. Po dalších 20 minutách vstupujeme do Obřího dómu největší prostoře v jeskyních (délka 70 m, šířka 30 m, výška 60 m). Sikin si stěžuje na kámen v holince a vzápětí vysypává hromadu kamení. Nalézáme se 200 metrů pod restaurací Tumperek, kam se chystáme na pozdní oběd.

 12^.45 vracíme se

Kousek za Obřím dómem naše cesta končí. Stojí nám v cestě sifon, který se nedá obejít. Dál mohou už jen potápěči. Kdyby jsme měli potápěčskou výzbroj, dalo by se Rudické propadání prolézt celé až k Býčí skále. My se ale otáčíme a vyrážíme na zpáteční cestu. Znovu se plazíme mokrou plazivkou a znovu Sikin s Šominem vylévají vodu z holínek. A já mám opět sucho, ale stálo mě to opravdu hodně sil. V kurvachodbě jsem svěřil vak Šominovi, ale ten vak posunoval před sebou a tím mě doběhl, žádné ucpávání chodby se nekonalo. V této pro nás nejatraktivnější části jsme vybalili také kameru a foťák, dokumentace je důležitá.

 13.30 Šomin jako provazolezec

Následuje náročný sestup po zmrzlé cestě dolů k chatě, poslední vylívání vody z holínek a převlékání. A o půl čtvrté už jsme zase na větrném mlýně a prohlížíme si muzeum speleologie. Galerie našich předchůdců, kdy se svítilo svíčkami a slaňovalo po konopném laně. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a poděkovali za zajímavý výklad. Naše další kroky směřují do restaurace TUMPEREK a 200 m nad místem kde jsme svačili obědváme. Venku se mezitím začíná stmívat a my míříme k domovu.

mapa (příčný řez)

mapa (vodorovný řez)

Tak a to je konec jedné squělé akce Čau příště WESELKA