VELKÉ ORINGO ´95 Lužná

Těším se na nové zážitky, ještě jsem na Oringu nebyl. Loni se konalo poprvé, ale to jsem ještě hnil ve vyškovských kasárnách. Vyrážíme na kolech přes Vizovice, Provodov až na chatu v Lužné. Po cestě se nic mimořádného nepřihodilo. Na chatě nás vlídně přijal pan domácí a už měl připravený sqvělý gulášek na véču. Pan učitel Svoboda, najatý k nám jako náčelník Oringa, je zajímavá persona. Nutí nás hrát vědomostní hry, dokazuje nám jak je chytrý a všestranný a nakonec nám vypráví příběh o indiánovi Salveyjovi. Neustále si ho dobírám. Navrhnu pro něj přezdívku. Od té chvíle mu nikdo neřekne jinak jak Šalvěj. Noční hra se odvíjí od příběhu. Vycházíme po jednom z chaty a našim úkolem je ho najít, neslyšně po indiánsku se k Šalvějovi přiblížit a dotknout se ho. Většina se spojuje dohromady a řve na lesy. Já s nejzkušenějšími indoši jsme Šalvěje vystopovali a probíráme další taktiku. Šalvěj ale hru končí s tím že ti řvouni se nechovají v lese slušně. Myslím, že už ho nebavilo sedět nehnutě v mokré trávě. Nevydržel. Jsme lepší indsmani než on. Prodlužujeme si hru podle sebe. Všichni jsou už na chatě. Náčelníci sedí u televize a čekají na nás, myslí si že jsme zabloudili. Ale mi se zatím plížíme kolem pojistek a vypínáme je. Chvilkové zděšení uvnitř. Po deseti minutách na to přišli. Vypínáme pojistky znovu, ale tentokrát je bereme sebou. Nelidský půlhodinový řev Šalvěje nás přiměl se vrátit i s pojistkami.

Druhý den podnikáme vycházku po valašských kotárech a poznáváme zdejší faunu, flóru a šutrologii. Cesta domů se zvrhla ve velmi rychlou časovku. Prší a gejzíry vody a bláta od Žabových galusek mi stříkají do tváře. Nenechávám se tím odradit a dojíždím jako třetí za Danem a Žabou k lázním.

Na poprvé se mi to líbilo. Skvělé zážitky, ale chtělo by to zkvalitnit noční hru. Měl by to vést někdo odolnější.


VELKÉ ORINGO ´96 Ploština

"Kampak asi pojedem" ptáme se sami sebe. Jedeme na kolech přes Vizovice do Loučky na strašný kopec Barák. Vyjet na Barák jako první je čistě prestižní záležitost. Zaskočily nás ale holky. První byla nahoře Jana, já ač jsem do toho dal všechno, nevydržel jsem její tempo a tak tak jsem uhájil druhou pozici před Pavlou. Potom se přiznaly, že spolu trénovaly o prázdninách. Takže proti takovým jako já, kteří jedou na kole jen na Oringo, měli velkou výhodu. Z Loučky už v pohodě jedeme na rekreační středisko Ploština. Poslední kilometr se strhl nekontrolovaný boj o první pozice. Vyhráli ti co se šetřili na Baráku. Gulášek jsme si zasloužili. Svoboda opět dokazoval jaký je kouzelník a my zase jak jsme proti němu hloupí. Letos navrhujeme přezdívku Kyborg. V deset hodin nás svázali za ruce do jedné hromady a ještě nám zavázali oči a odtáhli nás do lesa. Po jednom nás pouštěli a měli jsme se vrátit zpátky na základnu. Možná, že holkám to dělá trošku problémy, ať už z hlediska toho, že se v lese sami bojí nebo z toho, že mají orientační nesmysl, to bylo absolutně ubohé. Do rána pár nejsilnějších jedinců beseduje na chodbě. Druhý den jsme vyzvali S k souboji v nohejbalu. Kasal se, že nám to natře sám. Nenatřel. Na zpáteční cestě nás jako loni provázelo špatné počasí. Já jedu opět přes Barák. "Dyž sem si to vyšlapal tak si to aj sjedu né." Ostatní jedou lehčí trasu přes Horní Lhotu.

Jak už jsem výše zmínil, letos to bylo ubohé.


VELKÉ ORINGO ´97 Jaroslavické paseky

Na Oringo jdeme pěšky a po cestě na chatu na Pindule plníme řadu zajímavých úkolů za než dostáváme body. Na chatě nás čekala výborná houbová omáčka s knedlíkama. Tradičně hrajeme několik vědomostních her. Kyborg se přiznal, že umí asijská bojová umění, tak letos dostává přezdívku Shogun, která se ale po strašidelné povídačce o lepře mění. Jdeme na to. Tvoříme dvoučlenné smíšené hlídky, já jdu s Kaťulou. V lesích, loukách a blatech hledáme za svitu měsíce čtyři skryté blikající postavy, které nám měli odevzdat písmeno. Písmena dávala dohromady přezdívku Lepry ve škole. Nejdříve jsme spojili své síly s Ivošem a Magdou a i přes menší tápání mezi stromy v potemnělém lese se nám podařilo tři písmena získat. První u posedu, druhé v lese a to třetí na louce měl v držení velký Shogun se škraboškou na tváři. Vypadal sice jako stižený leprou, ale ne na těle ale na duši. Klapoše, který stále unikal, jsme nemohli dostihnout. Za prvé blikal jen velmi sporadicky a navíc se stále přemisťoval. Říkám si: "Takhle to dál nejde" a rozdělujeme se. Já s Katkou ležíme na louce a pozorujeme hvězdičky a při tom posloucháme noční zvuky. Tu kvákne žába přerušená mlaskajícími kroky v bahně a voláním o pomoc: "Topím se!", tam teskně zabučí zapomenutá kráva přerušovaná řevem leknuvších se lepry, tu temné zadunění hlavy narážející do kmene statné jedle. Nedaleko od nás zašustí tráva, temná silueta lidské postavy se plíží kolem nás. Ještě chvíli čekám až bude co nejblíže a obrovským tygřím skokem, za který by se nemusel stydět ani samotný Sandokan, se vrhám na Klapoše. Vahou svého těla ho tisknu k zemi a řvu mu do ucha: "Mám tě! Naval písmeno". Ač nerad musel mi ho pod nátlakem věnovat. Vracíme se s Kaťulou na chatu, čeká nás tu druhá večeře, samé dobroty. Ostatní se ještě dvě hodiny honili po lese, ale nikdo jiný Klapoše nechytil. Potom jsme až skoro do rána probírali čerstvé zážitky u ohně.

Druhý den pomáháme panu domácímu uklízet seno a potom už scházíme do Zlína.

Letos bylo Oringo absolutně nejlepší a bude těžké ho překonat.


VELKÉ ORINGO ´98 Ploština

Na Oringo ´98 jedeme na kolech na rekreační středisko Ploština jako předloni. Tentokrát jedeme přes Horní Lhotu a ne přes strašný kopec Barák nad Vizovicemi. Už v Želechovicích Gogo píchl, a tak jsme s Kozubem a s Hlavou půl hodiny sháněli duši. Nakonec se vrátilo doprovodné vozidlo a tak jsem mohl Gogovi poskytnout svou náhradní s batohu. Začala stíhací jízda. Pro mé ztuhlé nohy, nezvyklé tohoto otáčivého pohybu, to byla pěkná zabíračka. Zdrcujícímu tempu hlavní peloton podlehl už v Loučce u hospody. Dojíždíme v pohodě s přestávkami na kradení jablek na Ploštinu. Poslední kilometr dlouhou stíhačku vyhrál Kozub.
Po obvyklých hrách velkého Kyborga na to, aby jsme zjistili, že je to právě on kdo je tu nejchytřejší a zároveň největší iluzionista, vyrážíme do tmy. Dnes máme za úkol najít ztroskotanou ufonskou vesmírnou loď, posbírat tři její úlomky, najít ufonky, vyměnit úlomky za kouzelný žeton a posléze najít ukryté ufony. Nejvhodnější taktika byla ta, jít na vlastní triko sám, pohybovat se lesem neslyšně a nesvítit baterkou kterou jsme měli povolenu. To jsem pochopil jen já a Lucka s Terezou. Ale to bych předbíhal. Najít dobře označenou havarovavší vesmírnou loď a tři její úlomky nebyl žádný problém pro nikoho. Bral jsem to jako prestižní mač, proto jsme s Kozubem zahájili těžkou stíhačku. Ufonky jsme našli ještě taky bez větších problémů, ale pak se Kozub vydal nesprávným směrem a bloudil až do konce někde v hlubokých lesích kolem Klášťova. Já jsem si uvědomil svou výhodu, že jsem zůstal sám a pokračoval jsem potichu směrem k základně. To se vyplatilo. Lucka s Terezou už ufony našly a tlumeně spolu rozmlouvali. Bylo to hotovo. Ufona dělal mladý Kyborg s Klapošem. Ale to mi nestačilo, byl jsem totiž až druhý. Rozhodl jsem se, že si dám druhé kolo. Doprovodil jsem holky k základně a šel do toho podruhé. Úlomky u lodi ještě nějaké zbyly, ale ufonky už neměly kouzelný žeton. Nevadí domluvil jsem se s chlapama, že si na ufony počíháme po skončení noční hry u osamělého statku a pořádně na ně vybafneme. Povedlo se. Výstřel, který ukončil hru ve dvě ráno nás přiměl poschovávat se kolem cesty kde měli ufoni projít. Doufám, že si nadělali do podvlíkaček, když jsme na ně vybafli.
Druhý den se konala obvyklá stíhačka domů, tentokrát přes Barák. Vyhrál Dan, druhý byl Kozub a já třetí. Dolů s Baráku to bylo celkem o hubu, hlavně v zatáčkách kde se povaloval jakýsi hloupý štěrk. Ale zvládli jsme to všichni a v pořádku dorazili domů.

Letošní Origo patřilo k těm nejlepším. Odehrávalo se v členitém terénu s dobrým nápadem a velkou obtížností. Ale zvětšil bych akční území. Na loňské ale nemělo.


VELKÉ ORINGO ´99 Příluky

Letos jsme čekali na Oringo opět s nadějí, protože Kyborg slíbil mnohem náročnější úkoly. Doslova řekl: "To nepřežijete", ale to ostatně říká každý rok. Opět nevíme kam nás naše tentokrát osedlané kola v čele s cyklistou Pavlem a bývalou plavkyní Blankou dovezou. Vyjíždíme od lázní směrem na Zlínské paseky, na kopci na Pasekách vjíždíme do lesa. Prokin mezi námi už není, ztratili jsme ho už na Aralu, Katku ztrácíme o něco později. Navíc začínají první technické problémy. Máňovi se podělala brzda na novém kole na kterém ještě nejel a neměl ho vyzkoušené (pěkná hloupost). Po dvou kilometrech v lese a kratičkém bloudění vyjíždíme pro některé krkolomným sjezdem (Lucka škobrtnuvši o kořen si ustlala v listí mezi smrky) z lesa na polní cestu, kde nás chvíli ohrožoval rozzuřený traktorista buldozerista, ale jeho motorový miláček se kterým prováděl hlubokou orbu nestačil na naše nabušené nohy. Fičíme přes Žabárnu a spojovací silnicí k nejtěžšímu dnešnímu úseku. Kopec to byl táhlý a dlouhatááánský. Největší připravenost jsem osvědčil já a Kozub, který ale asi 500 metrů pod vrcholem vytuhl. Pavel nás pěkně uhnal. Na kopci Pospílach zafločil na prodřené pneušce a samozřejmě píchl. To už se nedalo opravit - jde pěšky. Dolů závodíme, kdo dosáhne nejrychlejšího času. I přes množství nebezpečných zatáček jsem dosáhl téměř rychlosti nadzvukové a můj tacháč se zastavil na hodnotě 76,5 km/h, což bylo samozřejmě nejvíc. Čelda to málem ze svých 72 km/h nedobrzil a přerazil se o zavřenou závoru. Následoval odpočinek na kolibě. V další části se na čele opět drželi největší borci Weselka, Kozub, Čelda a mladá krev. Po dalších dvou kilometrech jsem svýma nabušenýma nohama přerval řetěz a celý tříkilákový sjezd za mnou plápolal jako fáborek. Od této chvíle se začaly množit defekty a jiné technické problémy. Žaba jedoucí na silničním favoušovi neustále dofoukává až nakonec slézá z kola a tlačí. Směrem k Lukovu vede nová asfaltka, krásně se po ní jede, Žabovi se krásně běží. Pokoušíme se opravit Žabův defekt, ale marná snaha, lochna je velká. Zůstáváme pozadu. U větřáku se začíná smrákat, už teď víme, že nestihneme večeři. Poslední část 45 kilometrové projížďky vede temným lesem. V lese doháníne hlavní peloton a začíná zkouška odvahy. Ani teď neslézáme z velocipedů a statečně se vyhýbáme stromům, které před nás kdosi staví. Je tma jako v pytli. Cesta lesem by nám ve dne trvala asi čtvrt hodiny. Po hodince se před námi objevilo světlejší místo. Konečně jsme z lesa venku. Už jen sjezd po rozbité asfaltce a jsme v Přílukách u DM Astra, našeho cíle. "To jsme jeli pětačtyřicet kiláků, aby jsme skončili na Přílukách?" Katka, Pospílach a Hlava už na nás čekali. S večeří na nás počkali, tak jsme se nadlábli. Na obvyklé Kyborgovy předehry už nezbyl čas, tak jsme utvořili známé neznámé dvojice a vyrazili do tmy. Na kopec, odkud jsme přijeli, jsme se ještě ve svižném tempu vydrápali, ale při luštění zprávy na stromě nám zdřevěněly nohy. Měli jsme hledat ukryté parašutisty, od kterých jsme měli dostávat písmena, která měla dohromady dát název nerostu, který nám Kyborg ukázal na základně. Já s Žabou jsme prolézali kdejaké roští, ale kde nic tu nic, vydali jsme se na špatnou stranu. Čelda s Honzou začali na správné straně a zanedlouho měli první čtyři písmena. Těsně před půlnocí jsme se potkali na velké hromadě štěrku u lesa, odkud byl nejlepší výhled. Při svitu luny jsme rozjímali nad další taktikou. My poradili jim a oni zase nám. Čelda s Honzou nakonec našli všechna písmena a odkvačili na základnu. Nám chyběly poslední dvě které vlastnil, jako vždy nejlépe schovaný a unikající, Klapoš. Naproti hromady štěrku, kde jsme se opět uhnízdili a vyhlížíme odtud blikající paraglány, je rozestavěný dům. Napadlo mě, že by to mohl být dobrý úkryt. Najít díru v plotě je hračka. Z domu se ozývají tlumené vzdechy a nesrozumitelné nadávky. Je tu tma. Zakopávám o čísi bezvládné tělo. Klapoš. I přes zákaz mám s sebou baterku, kterou jsem rozhodnut použít jen v krajním případě. Nedá se nic dělat musím si rozsvítit, Klapoš se nezvedá a není mu rozumět. Bliknu si teda a vidíme Klapoše s rozbitou hlavou a vedle něho leží prázdná jedenapůllitrovka vína. Zvedáme ho a vlečeme k náčelníkovi (mladému Kyborgovi), který mu ovázal hlavu a výstřelem z devítky končí letošní noční hru. Podpíráme Klapoše až dolů na základnu a potom ho Lukin odváží na šití. Čelda s Honzou sice našli všechny písmena, ale nedokáží z něho sestavit název nerostu, což já se Žabou ano. A proto opět vítězím. U mladého Kyborga vzbudím údiv, když mu předávám šest úlomků vesmírné ufonské lodi z loňkého roku. Ještě do pěti do rána probíráme letošní Oringo, které ještě zdaleka nekončí. Druhý den se vydáváme po stopách našich holek, které se nám jeli schovat do Zeleného údolí. Při této stíhací jízdě se vytáhli Šomin s Čeldou. Prokin makal ze začátku s nimi, ale nevydržel, takže jsem ho předjel i já zmožen včerejší zabíračkou. Bohužel plánek, který nám nakreslil Kyborg byl špatný, tak jsme si s Prokinem zajeli asi tak šest kiláků a vyšlapali jeden parádní kopec. Potom jsme se přidali k ostatním a našli holky. Cesta domů už byla pohodová, protože jsem doprovázel s Kozubem Čeldu který píchl.

Letošní Oringo patřilo k těm lepším, bohužel nám ho zkazil ožralý Klapoš. Paragláni byli blízko od sebe na malém prostoru a úvodní zašifrovaná zpráva byla sice lehká na rozluštění, ale strašně dlouhá, takže překládat to byla pěkná otročina. Takže fyzicky to náročné nebylo (možná kromě té cesty do Příluk), ale vymyšlené to bylo dobře.


VELKÉ ORINGO 2000 Jaroslavické Paseky

Letos se Oringo konalo až na konci října, kvůli Olympiádě v Sydney a našemu Micákovi, který si na ní tak squěle vedl. Museli jsme přece na něho počkat.
Scházíme se ve tři hodiny odpoledne před bazénem. Kyborg slibuje nejtěžší Oringo všech dob. Neskrýváme své úsměvy od ucha k uchu. Po tom co se rozdělujeme do dvojic, vyfasujeme slepou mapu s úkoly a vyrážíme na první část letošního Oringa. Celá banda spěchá přes Barabáš k hospodě U hřiba, kde máme zjistit otvírací dobu v sobotu a neděli. Já a Ivo voláme mobilním telefonem jeho bráchu ať zjistí odpovědi na další úkoly na internetu. Brácha volá nadmořskou výšku Tlusté hory, to ale nepotřebujeme a na další úkoly nenalézá odpověď. Musíme si to oběhat sami. Někteří to zapíchli už v hospodě. Od Hřiba pokračujeme po lesní asfaltce a za malým zlomem přecházíme s chůze v klus. Vzdalujeme se ostatním. Akorát Mira s Pospílachem se nás drží jak klíšťata. Za rozcestníkem Pod Tlustou, jehož nadmořskou výšku zapisujeme do slepé mapy, odbočujeme do lesa a cestou necestou, slalomem mezi smrky a skoky přes kořeny se snažíme nahnat čas. Les končí, přes louku už je to jen skok do Březnice. Vylézáme s ostružin mezi domkama. Jak dál budeme postupovat? Máme zjistit jméno starosty Březnice, jméno manželky majitele tenisových kurtů a letopočet na základním kameni školy v Bohuslavicích. Bude asi nejlepší zeptat se starousedlíků. Jedna hodná babička zrovna okopává zahrádku, tak se jí ptáme. Starostu víme, jméno manželky taky. Že to půjde tak lehce jsem netušil. Kousek před námi se z lesa vynořili Dan s Vlastou. Nasazujeme rychlé tempo a i oni zůstali za námi. Pokračujeme ku Bohuslavicím. Najednou se kolem nás přežene Dan s Vlastou ve felišce kterou si stopli. Nechávám svého parťáka Iva za sebou a kilometrovým sprintem jsem dofičel ke škole. Dan nikde, Vlasta nikde. Omrknu základní kámen a fičím zpátky. Potkávám ty dva jak vystupují s auta. Ňák se netrefili. Začínám cítit paty, asi si na nich udělám pěkné puchýře. Poslední úkol je před námi, máme spočítat jakési vysílačky na baráku. Ale kde ten barák hledat a jaké to jsou vysílačky to nám nikdo neřekl. Postupně vybíháme na všechny možné kopce k BTSkám různých mobilních operátorů a televizních vysílačů. Při výstupu k jedné z nich potkáváme Vlastiny rodiče, kteří tu mají chatu. Už jsem doufal, že tam je ten cíl, ale to by bylo moc lehké. Všechno to beru poklusem protože jsem cítil, že už bychom mohli být u cíle. Spojili jsme síly. Je nás šest, já a Ivo, Mira a Lukáš, Dan a Vlasta. Už nás to přestává bavit lítat po všech čertech a ďáblech. Mobilními telefony zjišťujeme, že ostatní jsou stále ještě daleko za námi.

Lukin ho má vypnutý, takže stále nevíme, kde je cíl. Dan se od nás oddělil a zmizel v údolí. Začínám tušit, že to bude na chatě na Jaroslavických pasekách, kde jsme byli v roce 1997. Poslední záchrana, volám panu Sýkorovi, ten mi to potvrdil. Ukazuju ostatním támhle za tím hřebenem je náš cíl. "Úúúááááááá". Vůbec se jim nedivím, je to vzdušnou čarou asi tři kiláky, přes údolí asi šest a navíc je za hodinu tma. V nohách máme asi tak 12 kiláků. Voláme Filipa, bráchu Iva, aby nás kousek popovezl autem. Sbíháme do údolí do Březnice, nasedáme do auta a za chvíli už šlapeme polňačkou k cíli. Už je šero. Poslední úkol, spočítat antény na baráku, nemáme. Nevíme jaký barák a jaké antény a ještě navíc jsou v mapě napsané "vysílačky". Na chatě se setkáváme s Danem. Jsme ale první neboť Dan opustil svou dvojci Vlastu a nechal ji napospas vlkům. Ale my jsme ji zachránili a dovedli do cíle.
Na mapě vidíte, že naše putování mělo daleko k ideální trase.

Ostatní přišli až hodinu a půl po nás již za hluboké tmy. Kyborg chtěl opět potrápit naše hlavičky makovičky, ale vzhledem k pozdnímu příchodu se druhá část Oringa se nekoná. Dovídáme se, že se měli utvořit dvojice tak, že nováček měl mít u sebe toho co již v roce 1997 na Jaroslavických Pasekách byl. Na chvíli si lehnu, ale mám pocit, že už nevstanu. Ty paty, budu na nich asi mít puchýře velikosti mexického dolaru. A navíc jsem z toho tříhodinového úprku ztratil hlas. Kyborg nám ještě vykládá o nějakém pánovi co přežil koncentrák a co žil stále ve střehu a nakonec mu to stejně nepomohlo a našli ho s podřezaným hrdlem. Chtěl nás postrašit, ale většina u toho stejně usnula. Asi toho po těch 15 - 20 kilometrech měli dost.

Noční hra má podobný námět jako obvykle. Po dvojicích šmejdit po okolí a najít 11 indicií. Indicie nás měly dovést ke jménu známého člověka. Lukin nám vytyčuje špatnou oblast, proto většina z nás první hodinu tápe. Snažím se opět být tichý a nenápadný jako indián. Tuto taktiku mám vyzkoušenou. Za chvíli se dostavují první úspěchy. Spojil jsem své síly s Jiříkem. Ženeme se za světýlkem, honíme skautíka s baterkou. Vpadl do lesa a zůstal potichu. I my vlezeme do lesa a tiše nasloucháme. Z paseky se ozývá volání: "Peťóóó, kde síííí. Jirkóóó pojď sééém." Nesmíme se prozradit, na volání neodpovídáme. Už mi dřevění nohy. V tom se skautík pohne a dere se ostružiním k pasece. Ještě chvíli vyčkáváme a vyrazíme za ním. Snažil se skautík, kličkoval jako zajíc, ale stejně mu to nepomohlo. Nastavená noha zapříčinila, že nosem vytvořil z louky oraniště. První indicie "Prostějov" byla na světě. Tři další si vybrali velmi "nenápadné" místo pod maringotkou na okraji lesa - indicie: Vojtěch, Praha 1621, Der Betrogene. Pak jsme si opatřili ještě dvě další Čimelice a Zábřeh, ale to bylo na téhle louce všechno. Ivo volá své přítelkyni, aby nám pomohla se dopátrat té tajemné osoby. Je nám jasné, že hledaná osoba bude mít něco společného s městy Prostějov, Zábřeh a Čimelice. Já vím, že v Čimelicích se narodil nejmladší Schwarzenberk, ale to by byla zavádějící informace. Dále Praha 1621, to je poprava českých pánů, že by o nich psal? Bohužel se nedaří. Proto pokračujeme dál. Projdeme lesem na další paseku. Teď už nás jde větší parta, ale jen já nacházím velitele skautíků a ten mi předává indicii FOHREB. Samozřejmě si to přečtu naopak. Jen tak vyslovím název filmu Zánik samoty Behof a on říká: "Už to skoro máš, to je ta nejdůležitější indicie".
Je půl druhé ráno, jdeme zpátky do chaty. Máme všech 11 indicií. Čelda se vyznamenal, jako loni má první všechny indicie. Jeden po druhém zkoušíme jména. Stále nic.
Indicie:
Prostějov - město kde se hledaná osoba narodila
Čimelice - zde studoval
Zábřeh - zde žil
1939 - rok narození
fohreb - film, povídka Zánik samoty Berhof
med - film, povídka Údolí včel
rameno - román Slepé rameno
Praha 1621 - film Lékař umírajícího času
Vojtěch -
der betrogene - román Oklamaný
pes - psí kožich

I když jsme spojili všechny své hlavy dohromady přišli jsme akorát na jméno režiséra Františka Vláčila, který natočil film Údolí včel. A také Jiřího Svobodu který režíroval Zánik samoty Berhof. Vy byste věděli? I s nápovědou že to byl scénárista s iniciálami VK? Bez odborných příruček nebo internetu jsme byli ztraceni. Nakonec se necháváme podat.

Řešení je: Vladimír Körner, český prozaik, autor filmových scénářů a románů, z nichž nejznámější jsou Adelheid, Údolí včel, Písečná kosa, Zánik samoty Berhof či Lékař umírajícího času. Narozen 12. října 1939 v Prostějově. V letech 1954-57 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a ve studiu pokračoval v letech 1958-1963 na pražské FAMU u prof. F. A. Dvořáka a M. Kundery. Už během studií působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Tehdy se také podílel na vzniku prvních scénářů: ke středometrážnímu snímku Čas jeřabin (1963) a celovečernímu Devátému jménu (1963). Na Barrandově působil V. Körner jako dramaturg (1962-1970) a scenárista (1970-1991), kdy byl propuštěn pro nadbytečnost. Jeho scenáristická tvorba je úzce spjata s tvorbou literární. Většina novel i románů vznikla původně jako filmové povídky. Takže tohle je velmi známá osobnost, kterou by každý z nás měl znát? Myslím, že jen student famu nebo fanda do filmu. No nic, snad příště. Noční hra nemá vítěze.

Ráno se probouzím celkem v pohodě, myslel jsem, že to bude horší, že se ani nepohnu. Chodit v pohorách mi sice činí nemalé potíže, ale zvládnu to. Sbíráme jablka, teda jen někteří. Puberťáci se místo do koše strefují do klidně se pasoucích krav. Sice vypadá, že jim to nevadí, ale až se z těch jablek nafouknou a budou lítat tak nevím jestli to přežijou. Poslední úkol Oringa je co nejrychleji se dostat k bazénu ve Zlíně, bez použití stopa. Vydáváme se na cestu v pořadí, které určila rychlá odpověď na otázku. Díky Ivošovi vyrážíme jako první. Až na Kudlov to jde v pohodě. Za námi se snaží Dan s Vlastou a pak další. Na Kudlově odbočujeme záměrně mezi baráky a necháváme ostatní ať si myslí, že jdeme špatně. Kratší cestu přes les zná málokdo, proto si myslím, že tam zabloudí a dorazí později jak my po silnici. Nebudeme jim přece ukazovat cestu. Ohlížím se, všichni se ženou na zkratku do lesa za vidinou vítězství. My přidáváme a z kopce poklusem dobíháme k bazénu. Druhá dvojice přifrčela až po 12 minutách. Opět se považuji za vítěze. Tentokrát s Ivošem. Možná se vám zdá, že to beru moc vážně, ale jsem prostě už takový soutěžní typ a navíc mě to baví.

Letošní Oringo bylo ve znamení dezinformací, špatných map, těžkých hádanek a mobilní komunikace. Fyzická náročnost mě osobně vyhovovala. Takto pojaté Oringo, kdy se plní úkoly již při cestě do místa noční hry je dle mého názoru nejlepší. Trošku to skřípalo na té slepé mapě, kde byl zakreslen poslední úkol jako vysílačky, ale stejně to nikdo nespočítal. No a hlavně ta osobnost mohla být také lépe zvolena vzhledem k našim slepičím mozečkům. Celkově ale velmi vydařené. Těšte se až vymyslím nějaké Oringo já. To bude teprve zabijárna a hlavně to bude na celý víkend od pátku do neděle.