Už ve středu mi volá Lukin, že se Kyborg ptá jestli jedu na Oringo. Že já jsem ten věčný kritik a proto kvůli mě bude letošní Oringo nejtěžší. Kyborgové (starý a mladý) jsou určitě rádi, aspoň neusnou na vavřínech. Stále je co zlepšovat.

Před startem přichází Kyborg: „Jsem rád že tě vidím”. Také jsem rád, budu mít přeci opět o čem psát. Kolem 16 hodiny fásnem mapu s úkoly a vyjíždíme na kolech po dvojicích s tříminutovým intervalem na trasu denní hry. Dvojice tvořili vždy jeden zkušený bouchač a jeden nováček. Dan Málek vyfasoval Hanku Koláčkovou a samozřejmně se mu to nelíbilo. Bere to totiž hrozně vážně a chce zvítězit. Dane přece ty třicetiletý mazák nebudeš soutěžit s šestnáctkama. Nebo ti to připadá jako hrdinství? Mě teda ne. Navíc jsem si loni řekl, že už to nebudu brát tak vážně a nebudu soutěžit. Vyjíždíme s Markétou Evjákovou jako poslední, že to jako budem všechno tlačit před sebou. První úkol vynecháváme a jedem rovnou na Lešnou, tam posílám Evju do Lukova a sprintem plním první úkol ve Fryštáku. V Lukově ještě odbočuju k hospodě a potom stíhám Evju. V Kašavě ji dojíždím i Mirou a Radkou. Další úkoly plníme společně. Ve stoupání z Držkové na Troják už mám těžké problémy, asi jsem to ze začátku přepálil. Na odbočku do Ratiboře vysílám Evju jako samostatnou jednotku. Na kontrole sice každý dostává kontrolní nálepku - berušku, ale Evja mi ji doveze, tak ji mám taky. Jede s Mirou a Radkou, nemůže se ztratit. Poslední metry na Troják jsem si pěkně protrpěl. Bramboráčky, zelňačka a čajíček mě opět postavili na nohy. Mladý Kyborg (Petr) se tu se svými nohsledy také zastavuje na pivo a sleduje jak probíhá denní závod. První profičí kolem Dan s Hankou, jen se nestačí divit, že já už tu jsem. Potom i další dvojice. Začíná se stmívat, mladý Kyborg je nervózní. Odjíždí uklidňovat Lukina, který už má také strach. Evja se spojila s ostatními mlaďochy a přijíždí zkratkou na Troják, ale s více jak hodinovým zpožděním na první dvojici. Já již odpočinutý vytláčím holky na Tesák. Po nás ještě přijíždí Petr a Kamila. Pro poslední musí Lukin jet autem. je to dobré jsme všichni, nikdo se neztratil.

Hodnocení Kyborga je opět velice zvláštní, ještě jsem nepřišel na to jak to dělá. Všichni projeli všechny kontroly a když pominu to, že první dvě hlídky měly špatně úkol č.4 Kašava: jméno nejstaršího tělocvikáře, tak kromě nich se trefil už jen na pátém místě. Rozhodčí je ale rozhodčí. Dá se proti tomu protestovat, ale to je tak všechno co se proti tomu dá dělat. Žlutě je vyznačeno pořadí podle času. Ten jsem jen vypočítal rozdílem mezi startovním a cílovým časem. Startovací čas psal Lukin, cílový Kyborg. Oba zapsali na denní mapu, takže stačilo pouze spočítat. Poku si to chcete spočítat sami, dám vám důkazy k dispozici, mám je u sebe.

Po dietní večeři (kuře s rýží - dětská porce) nás Kyborg baví různýma věcma. Tak třeba se ptá kdo je v Menze. Přihlásím se já, Dan a Radka. Ale ti dva do menzy chodí tak akorát na obědy. Kyborg dává otázky a mi odpovídáme. Všichni proti mě. Dle slov Kyborga: „On je Menza, on je chytřejší než vy všichni dohromady”. I přes obvykle divné počítání bodů jsem opravdu prokázal svou chytrost. Vyhrávám 5:4 podle Kyborga (11:8 podle mě). Dále nás baví kouzelnými vlastnostmi kamene jaspisu neboli jaterníku (SiO2, oxid křemičitý), který prý spolehlivě diagnostikuje máte-li v pořádku játra.
Nakonec vypráví tu samou historku jako v roce 1998 na Ploštině. O tom jak strach může zabít. Otakar Batlička pracoval jako dozorce při sběru kaučuku ze stomu kaučukovníku (hevea brasiliensis) v jižní Americe. Denní norma pro indiány byla 4 dvacetikilové kbelíky. Švéd Johansson se k indiánům choval krutě a bil je. Batlička (přeborník US Navy v boxu) mu ji ubalil a řekl, že indiáni patří ke kmeni Boriú a navíc náčelníkům Nechachůrů. Ti ovládali své foukačky s šipkami napuštěnými jedem kurare opravdu mistrně. Měl by si na ně dát pozor. Johansson jednou uviděl, že indián něco zvedá k ústům, myslel si, že ho chce zabít tak mu chtěl utéct. Náhle na zádech ucítil bolest a seknul sebou. Přivolaný koroner objevil na zádech Johanssona jen trny akátu, jinak nic. Stanovil diagnózu - smrt zástavou strdce. Strach zabíjí!!!

11:00 Pak už prcháme do lesa opět hledat poschovávané skautíky. Tentokrát jich je 7. Každý nám má dát jeden díl skládačky. Ze začátku to vypadá, že nenajdeme ani jednoho. Má taktika jít sám, chovat se tiše a nesvítit slaví i tentokrát úspěchy. Slyším hlasy - dívčí: „Běž dál, jsi moc blízko”, chlapský: „Jó, dobře”. Rozsvítil. To neměl dělat. Prvního chytám po asi 5ti minutovém běhu přes pařezy, popadané kmeny, napříč ostružiním s několika šrámy na holeních a modřinou na koleně. I mobil, který ztratil mu pomhám najít. Druhého hned po něm. Dlouho svítil, právě proto ho chytil i Dan, bohužel pro Dana to byl i poslední. Hledám ještě tu osobu jíž patřil ten dívčí hlas. Nic, neblikala, nic neříkala, prostě nic. Potom jsem lítal po lese sem tam a asi půl hodiny jsem nikoho nemohl najít. Už jsem byl skoro zoufalý, copak mě instinkt zradil? Copak já nejsem ten nejlepší indián? Uklidni se! Mysli! Kam bys šel ty? Napadlo mě jít dál do lesa po lesní cestě, kterou jsem prve v té tmě neviděl. Přece nebudou hned u asfaltky, která vede napříč lesem. Pomalu, za naprosté tmy se blížím k tlumeným hlasům. Občas si tlumeně přisvítím abych nešlapal po listí a nedělal hluk. Až když jsem těsně u nich rozsvěcuji svůj halogen. Mám vás a hned 4 najednou. Ani ten co vypadal jak pytel odhozený na zemi se nezachránil. Ptám se mladého Kyborga: „Kolik vás tu je?”, „Kolik jich je dole?” „Už mi chybí jen ta holka. Jak se jmenuje?”  Odpovědí se po dlouhém naléhání dočkám. Vracím se do míst, kde jsem tu dívčinu slyšel. „Markéto blikni, jinak tě nenajdeme”, volám do tmy. Blik. Už ji mám. 0:30 končím. Poskládání puzzle už je jen rutina.
Hmm je to stará ohraná písnička - jsem první. Cucáci asi byste si tady měli z někoho vzít příklad. Čím to asi bude co?
Asi po půlhodině přichází Alenka a Šomin, také zkušení Oringáči. A tím také končí výčet těch co měli všechny díly skládačky. Ještě dva z nás sice měly všechny, ale získali je nečestným způsobem. Proto je ani ve výsledcích neuvádím. Dan přišel v 1:30 a ani nechtěl přiznat kolik jich má. Tipuju 1. Máme hlad, kde je druhá večeře? Pokušíme se se Sekačkou obcházet chaty, ale bohužel žádná hospoda už není otevřená. Po druhé jdeme spát s kručícíma žaludkama.
Výsledky noční hry:

1. weselka
2.- 3. Alča
2.- 3. Šomin



Ráno snídaně, ale opět dietní (2 plátky šunky, 4 kolečka salámu, máslo, džem, 3 rohlíky). Potom se na hřisti odehrávají zábavné hry. Pro starší docela obehrané, pro mladší prča. Ale aspoň jsme se dozvěděli ve hře na pravdu, že Dan měl skutečně jen jeden díl puzzle. To je tedy pořádný propadák Micáku.
Cesta domů. Dan si samozřejmě chtěl spravit chuť tak do toho šlapal. Druhá dojela nadupaná Andrea, třetí Zbyňa. Já jsem vyjížděl jako poslední 19. a dojel jsem asi 5. pěkně v pohodě, žádná honička. I tak mě pěkně bolí zadek.

Hodnocení:
Cesta na Oringo pro změnu na kole a jak je vidět i když jedeme na kole dají se plnit úkoly. Byly sice všechny na stejné brdo (razítko a podpis v hospodě), ale lepší než jen tupě jet do cíle. Vzhledem k velkým výkonostním rozdílům to pro některé byl křest ohněm, ale to je jen dobře. Osobně dávám přednost pěší denní hře. Noční hra byla opět ve stejném duchu jako vždy, běhat po lese chytat skautíky (letos trochu starší). Copak se nedá nic jiného vymyslet? Noční hra byla tedy taková průměrná, řekl bych lepší průměr. Ale co byl naprostý propadák bylo letošní stravování. Zvykli jsme si na druhou večeři - kde byla? Ta první taky i se snídaní stála za prd.