28. července - 11. srpna 2001

     

A je to tady, jedeme na nejdelší hřebenovku na Slovensku. A navíc je taky nejkrásnější, velkolepé výhledy z travnatých a skalnatých vrcholů, divoká zvěř, spaní pod hvězdičkama no prostě romantika. Po hřebenovce ještě zavítáme mezi mustangy na Muránskou planinu, abychom se poté opět vrátili do Nízkých Tater. Poslední měsíc na Slovensku neustále pršelo a rozvodněné řeky zatápěly města, vesnice, pole, louky i lesy, takže doufáme, že se to počasí konečně zlepší a my budeme mít suprovní dovolenou.

  Nízké Tatry
     

Sobota 28. července
Ráno jsme si trošku přispali, takže odjíždíme z vlakového nádraží v Otrokovicích až kolem deváté. Vlak do Púchova je celkem v pohodě - sedíme. Z Púchova je ale pěkně natřískaný tak stojíme u záchodků. V Žilině se do vlaku štrachá babička s množstvím igelitek. "Pani, ukažte, já Vám s tím pomůžu." "Ááááá ďakujém, Vy ste taký dobrý." Vlak se rozjíždí a babka háže všechny igelitky na záchod a vzápětí mizí na WC i ona. Babka, každou chvíli vybíhá ze záchodku a zkouší všechny kliky, jestli jsou dveře dobře zavřeny. Po chvíli cítíme odporný zápach, který při každém otevření záchodkových dveří zesílí. Babka se prohrabuje ve věcech vybraných z popelnice. " Já blbec jí s tím ještě pomáhám." Při dalším vyběhnutí a zkoušení klik povídá: "Nestojte u tých dverí, lebo vypadnete, já už som pätkrát málem vypadla." A zalomcuje klikou na dveřích u kterých stojím. Pochopila, že se s ní moc nechci bavit tak přesunula svůj zájem na Alču, ale ani tam nenašla příznivou odezvu tak se obrátila k protilehlým dveřím a něco si do nich mumlala. Blíží se průvodčí, tak opět zapadá na záchodek, asi nemá lístek. Překvapilo mě, že si babky moc nevšímá, asi tímto vlakem jezdí často. Naštěstí na další zastávce vystupuje i s igelitkama a zůstává po ní jen smradlavý průvan. V Ružomberoku i my vysedáme a se štěstím stíháme autobus do Donoval. Ve tři hodiny už dýcháme čistý horský vzduch a náležitě si ho, po předchozím zážitku, vychutnáváme. Nazouváme pohory a vyrážíme po červené směrem ku hřebeni. Dovolená před námi, krásný pocit. Akorát já se bořím po kotníky do rozteklého asfaltu, 23 kilový batoh na zádech je cítit. Zdoláváme první vrcholy Starohorských vrchů a těšíme se. Přenocujeme pod Kozím chrbtem hvězdičkama v Hiadelském sedle, které odděluje Starohorské vrchy od Nízkých Tater.

Neděle 29. července
Šíleným stoupáním, jaké předchází každému výstupu na hřeben, lezeme na Prašivou. Nejdříve se ale musíme popasovat se vzrostlou klečí. Obrovský hřib u cesty dává tušit co budeme mít dnes k večeři. Na vrcholu Malé Chochuľy kontroluju paty. Mé pohory jsou stále ve stádiu rozcházení. Vše OK, pokračujeme přes Veľkou Chochuľu s parádním kruhovým rozhledem. Hřeben to je věc která nás s Alčou baví. Je vidět na všechny strany, máme skvělý přehled a vidíme kam až musíme dnes dojít. Žádný spěch, je potřeba si to tady užít. Následují další vrcholy a sedla. Kousek za Latiborskou hoľou potkáváme čtveřici strážců parku. Následuje výslech. "Kam až dnes idete?" "Na útulnu pod sedlom Ďurkovej." "A pak?" "Chtěli bychom přejít celý hřeben až do Telgártu." Odpovědi je uspokojují a tak se mají k odchodu. Vyzvídám ještě jak to vypadá s počasím na další dny. "Malo by sa to lepšiť, máte šťastie, keby ste tu boli minulý týždeň, nič byste nevideli." Jó to je pro nás důležité, něco vidět. Alča má ještě umocněnější zážitky, protože má nově na nose dioptrické brýle a tím se jí otevřel nový svět. Z východu se přibližuje jakási podezřelá tmavá oblačnost.
Útulna pod Ďurkovou je celkem útulná, jedna místnost pro 30 lidí na spaní a jedna s lavicema na posezení. Nocleh stojí 50 Sk. K večeři máme hřib, ani se pomalu nevleze do ešusu. Dojídám se ještě odporným ledvinkovým gulášem, který vaří na útulně. Přes noc zuří nad útulnou jedna bouřka za druhou. Sen o prosluněné dovolené se pomalu rozplývá. 

Pondělí 30. července
Mraky se valí přes hřeben ze severu k jihu a pak zase naopak, v dálce na západě se blýská a je slyšet hrom. Oblačnost jde tentokrát ze západu na východ. Ta bouřka se asi vrací. No nic vyrážíme do raní mlhy. Za chvíli jsme na vrcholu Chabence. Dnes je to s tím výhledem slabší, ale než dojdeme na Poľanu mraky to rozfouká a my se můžeme opět těšit z výhledu. Není to sice ideální, obzor je trochu zastřený, ale nám to stačí. Blížíme se k dvoutisícovkám, přibývá lidí, úzká pěšinka se mění ve vydlážděnou magistrálu. Lanovka na Chopok sem vyváží celé autobusy Ukrajinců, Poláků a různých jiných ců a ků. Dereše 2003m, Chopok 2023m. Pod Chopkem navštěvujeme Kamennou chatu, je tu ale přeplněno a navíc se tu platí i za vodu tak pokračujeme dál na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier. Vrchol zdoláváme nalehko jen s flaškou vody a tatrankami. Je tu hodně větrno tak tu dlouho neokouníme. Stačíme si ale určitě všimnout impozantní severní stěny s ledovcovým karem v údolí. Batohy jsme nechali u rozcestníku ke kterému se pak vracíme a sestupujeme k chatě pod Ďumbierem. Chata je skvělá. 100 Sk za nocleh s teplou sprchou. Ani jídlo tu není zas tak drahé i když sem všechno nosí nosiči na zádech. Na pokoj jsme vyfasovali 5 málomluvných Slováků a ihned jak došli tak lehli a spali. Tak mi taky.

Úterý 31. července
Budím se v 6:30. Lezu ven na sluníčko a připravuju snídani. Pak balíme a v chvíli po osmé jsme už na cestě. Naši spolubydlící asi ještě spí. Hřeben se změnil z kamenitého opět na travnatý. Nohy už mám celkem zničené tak se přezouvám do sandálů a pokračujeme dál. Mimochodem zjišťuji, že Alča je svatá. Před polednem slézáme do sedla Čertovica. První část hřebene máme za sebou. Oslavujeme to dvěma půllitrovými kofolami a pokračujeme na druhou více zalesněnou část. Do cesty se nám začínají stavět mraky hřibů, nestačíme je sbírat. Sakra, vždyť už tu muselo dnes projít lidí tak proč je nesbírají? Míjíme útulnu Ramža. Na Alči se začíná projevovat trudomyslnost. Stále jen les, hřiby, borůvky a zase les. V jednom pěkném travnatém sedýlku odpočíváme. Alča povídá, že už nemůže, ať tady zůstaneme. Argumentuji absencí jakéhokoliv vodního zdroje. Chtěl bych dojít až do sedla Priehyba. Trochu nakvašeně a posilněná Valetolem nasazuje děsivé tempo, že jí ani nestačím. I já toho mám dnes plné kecky. Nakonec zastavujeme za vrcholem Homôlky v nádherném sedýlku. Konec, dnes dál nejdeme. Snažím se najít pramen. Sice úspěšně, ale ztrácím při tom asi 100 výškových metrů. Když se vracím Alče je špatně a motá se jí hlava. "Nevím teda kuli čemu sis dávala ten valetol, ale to je určitě ta příčina." Hřiby musím sníst sám. Ustýláme si mezi klečí.

Středa 1. srpna
Probouzíme se do nádherného rána. Alča je v pořádku. Pokračujeme po travnatém hřebeni s nádhernými výhledy do údolí Hronu s vesnicemi Polomka, Závadka a Heľpa. Cesta se ale záhy mění a mi se musíme prodírat klečí a obcházet blátivé úseky. Hodně to zdržuje. Zmoženi sestupujeme do sedla Priehyba. Ještěže jsme sem nešli včera, to bychom sem nedorazili ani do půlnoci. Po dlouhém odpočinku dupeme do dalšího 500metrového převýšení na Veľkou Vápenicu, kde si dáváme zasloužený oběd - polívku ze salámem. Další část hřebenu je opět travnatá s pěknými výhledy. Na chvíli se zastavujeme u útulny pod Andrejcovou s vydatným pramenem. Chuť nocovat v útulně mě okamžitě přešla. Tolik odpadků na jednom místě jsem v životě neviděl. Přecházíme dál až do Ždiarskeho sedla. Jsme tu sice trochu brzo, ale dál už není žádná možnost noclehu a ani tam není pramen. Proto vykonáváme u pramenu důkladnou očistu, abychom zítra v Telgártu moc nepobuřovali. Vybíráme si k noclehu seník a zabydlujeme se. Později přijchází ještě dva důchodci z Plzně s obrovskými batohy. Není divu, když sebou táhnou mezi jinými i třeba takové prkýnko na krájení a pánvičku. Ale jsou to teda borci.

Čtvrtek 2. srpna
Po společné noci s dědkama vylézáme na Bartkovou a už vyhlížíme Kráľovu hoľu. Stále se ale nechce přibližovat. Furt jakýsi předvrchol a ten hlavní se stále nepřibližuje a navíc se přes kopce valí mlha. Nakonec vrchol skutečně zdoláváme. Poslední kopec si vychutnávám. Mlha ale znemožňuje jakékoli daleké výhledy. Při sestupu, nad Telgártem, vaříme polívku. A opět hřiby, dají se nalézt i ve vysbíraném lese. V Telgártu nakupujeme zásoby ve vyjedeném obchodě. Při čekání na Alču mi jeden cikán nabízí lavor borůvek (cca 4litry) za "štyry peťky". Pochopil jsem, že se jich chce za každou cenu zbavit, ale bohužel bych je neměl kam dát a týden se mi s nimi tahat nechce. Autobusem se přepravujeme o zastávku dál do Červené Skaly. Vcházíme do Národního parku Muránska Planina, která se rozkládá na části Stolických a Veporských vrchů. Mapy potřebujeme tři. Severní část je na mapě 123 Nízke Tatry - Kráľova hoľa, východní na mapě 135 Stolické vrchy - Revúca a západní na mapě 134 Veporské vrchy. Po kamenité cestě postupujeme po náhorní plošině proti proudu pstruhového potoka Trsteník. Náhle uvidím na druhé straně potoka krásnou loučku s přístřeškem, lavičkami, stolem a ohništěm. Nádherné místo, zůstáváme i když jsou teprve čtyři odpoledne. Jdu se podívat do lesa, musím najít ještě nějaký hřib ať máme co na zub. Po tři čtvrtě hodiny nemám nic. Nadávám, že to je les na prd. Aspoň nalézám plantáž lišek. Vracím se a do cesty se mi staví pravák s kloboukem jak kolo z žebřiňáku. Jistě má tak kilo a půl. Vaříme ho na několikrát. Pak už jen plná břicha, ohýnek, hvězdičky, proběhnuvši koníčci a sny.

Pátek 3. srpna
Pokračujeme na Veľkou lúku. Tady upozorňuji zájemce o turistiku na Muránské planině, že je od roku 2000 velká část tras totálně přeznačkovaná a tudíž je potřeba, když ztratíte značku, zachovat klidnou hlavu. Všechny mapy starší roku 2000 jsou z velké části použitelné, ale zhruba 4 trasy vedou na několika místech v terénu jinudy. Velká lúka je opravdu velká, ale jinak nic. Záživnější to bylo na Muránském hradě, ze kterého se dochovala prakticky pouze vstupní věž s branou. Jsou zde skvělé výhledy na Stolické vrchy a do údolí na obec Muráň. Roste tu velmi vzácný lýkovec muránský, má tu jediné naleziště na světě. Naučnou stezku jsme jen tak proletěli a zamířili dále do hloubi Muránské planiny. Vlastně kopírujeme Rudnou magistrálu. Kousek za Maretkinem (není to kino) je odbočka na značenou vyhlídku. Určitě ji navštivte, stojí za to. Nalézt ale odbočku je velmi obtížné: V klidu minete místo, kde červená značka opouští asfaltku směrem doprava a pokračujete ještě asi 100 metrů dál po asfaltce. Doleva pak odbočuje málo zřetelná pěšina do lesa, značka se objeví až tak po padesáti metrech za odbočkou. Další cesta lesem je trochu únavná a nezáživná. Pro nás, kteří jsme si zvykli na daleké rozhledy to byla muka. Naštěstí jsme se po chvíli mohli rozptýlit pohledem do Ľadové jamy na Studni, která bývá většinu roku zaledněná. V srpnu bohužel ne. Osvěžujeme se ve vydatném prameni a šlapeme dál. Cestu si zpříjemňujeme pomyšlením na dobroty, které jsme jídávaly za minulého režimu. Postupně jsme probrali oplatky, sušenky, bonbóny, žvýkačky, zmrzliny, limonády, mošty a džusy až jsem z toho dostal hlad. Ale to už jsme na další skalnaté vyhlídce, která zas na mapě, pro jistotu, není zakreslena vůbec. Do sedla na Nižnou Kľakovou už je to jen skok. Je tu suprovní útulna i se seníkem. Nedaleko se pase stádo mustangů. Přicházíme právě včas, medvěd číhající v houštině se právě vrhá na jedno hříbě. Hrdinně se mu stavím do cesty a začíná mela. Po nerovném boji, kdy se navzájem taháme za uši a kožich, méďa zjišťuje, že nemá šanci a zbaběle prchá. Bohužel mé nejmilejší tričko padá za vlast (teda za koně). Koníky hlídá nějaký indián. Podle účesu a korálků kolem krku bych tipoval na Irokéze nebo Šošona. Celkem příjemný chlapík, Alča se ho bála. Z údolí se v sedm večer najednou přihnalo asi padesát Italů, Němců, Francouzů a bůhví čeho ještě. Raději jsme si ustlali mezi kobylinci a přenechali útulnu té hordě. Řvoucí banda se celá do útulny nevešla, tak káceli mladé stromy, aby si mohli natáhnout celty. No nevím Němci se vždycky chovají všude jako by jim patřil svět, ale tady v národním parku si teda dovolili moc. Si myslí, že jsou někde v divočině mezi domorodci nebo co?

Sobota 4. srpna
Probouzíme se do nádherného dne, azuro na obloze, zelená travička pod nohama. Koníčci už se pásli na vedlejší louce. Scházíme do údolí přes sokolí vyhlídku s bránou. Brána nic moc, je to spíš taková jeskyně a navíc zasypaná, ale je odtud pěkný výhled. V údolí narážíme na jeden z mnoha památníčků po SNP. Dovídáme se, že tudy chodil nějaký pplk. Šukajev. U rozcestníku necháváme batohy a obcházíme Velkou Stožku po naučném chodníku. Dovídáme se jak se těžilo dřevo, jak ho splavovali a potom sváželi úzkokolejkou. Na jednom místě je ještě zbytek kolejiště s vagónem ve kterém je instalována výstavka. Opět sbírám hřiby, které Alča nechce jíst, protože je nezná. Tak si je udělám na oběd. Dohání nás ta multi národnostní banda, moc se tu nevyznají a názvy na rozcestníku jim také dělají potíže. Radši mizíme. Výstup na Fabovu hoľu je přímo strašný. Propotil jsem triko a snad i celý batoh. Tohle už mi vůbec nepřipadá jak náhorní plošina. Na kilometru převýšení 400 metrů. Kousek za vrcholem jsou opět přeznačkované trasy proto mineme pramen, kde jsme chtěli doplnit zásoby vody. Žízeň je děsná věc a nikomu ji nepřeji. Naštěstí jsme po cestě do údolí po žluté značce našli velmi vydatný pramen a na žízeň neumřeli. Sestup už mi leze na nervy. Chvíli jdeme po kamenité cestě, chvíli se prodíráme maliním a nakonec jdeme po asfaltce. Já už se projevuju jako šílenec a dement. Vychází ze mne kvílení, brumlání, skřeky a jiné neidentifikovatelné zvuky. Nakrmit kravičku ale nezapomínám. Najít místo na nocleh je taky pěkná dřina, nakonec ale nacházíme dobré místo na pěkném paloučku u kolejí po kterých jezdí pohronská střela. Při ohýnku suším propocené věci a cpu je na dno batohu, zítra jdeme do civilizace a proto se musíme čistě obléct. Při usínání pozorujeme vzdálené blýskání. O půlnoci se blesky natolik přiblížili, že stavíme stan.

Neděle 5. srpna
Ráno je opět pěkně, pročistil se vzduch, dobře se dýchá a my šlapeme do Pohronské Polhory. Hledáme nějaký telefonní automat na peníze, ale bohužel zjišťujeme, že na slovenském venkově používají jen karty. Pokračujeme ještě do Michalové se stejným výsledkem. Za Michalovou odbočujeme do lesa a voláme radši z mobilu. Dnes chceme přespat někde poblíž Brezna a další den se přesunout opět do Nízkých Tater. Hledání pramene vyznačeného na mapě skončilo neúspěšně. Našel jsem jen farmu s koňma a jímku na dešťovou vodu z které se určitě pít nedalo. Nakonec teda bereme vodu u dobrých lidí a rozložíme se u opuštěné chaty. Je to z podivem ale zrovna tady dozrávají třešně a rybíz současně takže máme i ovocnou přílohu k večeři. Zachumlaní do spacáku pozorujeme panorama Nízkých Tater a západ slunce nad nimi.

Pondělí 6. srpna
V Brezně nakupujeme potraviny na další dny výběr je mnohem bohatší než v Telgártu, kde měli jen dvě konzervy. Nacházíme dokonce telefonní automat na peníze, ale těch peněz co mi sežral než jsme se dovolali. Autobusem se přesouváme k motorestu a kempu Tále. Při čtení ceníku jsem se málem vyvrátil. 90 Sk za osobu + 110 Sk za stan, to se mi zdá trošku priveľa. Pak na to docházíme. Úplně nové luxusní záchodky, sprchy i kuchyňka a na vše se dostanete jen s pomocí magnetické karty. No nic zůstaneme tu jednu noc a ostatní platit nebudeme. Přišli jsme na to, že na záchod pro vozíčkáře se dá dostat i bez karty a umyvadlo tam také je. Alča tedy využívá nejmodernějších hygienických zařízení a pere všechno špinavé a zatuchlé prádlo. I na vaření nepoužíváme svůj vařič a využíváme kuchyňky v kempu. Celkem to ujde až na tu cenu. Kousek za kempem staví nové golfové hřiště a tak přes kemp jezdí celý den naložené náklaďáky plnou rychlostí a víří tuny prachu. Tak proto tu je jen deset stanů a dva karavany. U hotelu Partyzán je skvělá nádrž pro koupání a tak toho ke konci dne využíváme. Dnes má Alča narozky tak si jdeme sednou na večeři do nějaké restaurace. Nejdřív vlezeme do stylové koliby s čůrajícím Jánošíkem, ale stylová jídla byla drahá a navíc až zas tak stylová nebyla. Pak jsme prošli ještě další hotely s třema, dvěma a jednou hvězdičkou a nakonec jsme se najedli v hotelu bez hvězdiček. A za tmy jsme se dopotáceli do stanu.

Úterý 7. srpna
V 5:50 se začne ozývat temné hučení, posléze rachocení raketových motorů. Helikoptéra startuje z golfového hřiště a odlétá. Ráno Alča zjišťuje, že jí zmizely plavky, těžká ztráta na dovolené. Dnes navštěvujeme Bystrianskou jeskyni. Pěkná menší jeskyně s krápníkovou výzdobou, příjemná průvodkyně, jako v každé jeskyni i zde existuje objekt pro splněná přání, ale funguje jen tehdy, když ho nikomu do roka neřeknete. Celé odpoledne lenošíme u koupáku.

Středa 8. srpna
Balíme a dáváme sbohem tomuto nekřesťansky drahému kempu. Z Trangošky vystupujeme ve stopách nosičů k chatě pod Ďumbierom. Po cestě zjišťuji informace o jeskyni mŕtvych netopierov jelikož do ní chystáme drtičskou výpravu. Pokecal jsem s místním průvodcem jeskyňářem od kterého jsem přečetl celého průvodce o jeskyni a valím zpátky za Alčou. Na chatě se osvěžujeme kofolou a  pokračujeme po hřebeni směrem na Čertovicu. Po žluté značce sestupujeme z hlavního hřebenu na Rovnou hoľu. Je tu větrno ale krásně. Pohled do ledovcového údolí Štiavnice s mohutným ledovcovým karem je úchvatný. A nad tím se tyčí celý masív Ďumbiera a Štiavnice. Při sestupu jsme sešli ze značky a pod nohama máme naseto praváků a jiných hřibů. Je to pěkně na nervy, když to tam musíte nechat, protože s tím nemáte co udělat. Do sedla pod Ohništěm se dostáváme v pořádku. Bez batohů si ještě děláme výlet na Ohniště a ke skalnímu oknu. Pro dnešek toho máme až až. Rozbíjíme tábor a ohýnek. Pod nedalekým korytem se sprchuju a pak si vychutnávám asi po dvacáté smaženici s konzervou. Jakmile padla tma ozývají se z lesa temné rány a praštění dřeva. Medvídek nás cítí a dává najevo svou sílu - kácí soušky. Alča se rozhoduje, že celou noc bude přikládat do ohně. Přesvědčil jsem ji, že ve stanu bude líp, navíc se blýská a bouřka bude nedaleko. Všechny potraviny dáváme do jednoho pytle a já ho věším na nedaleký rozcestník. Kdyby měl míša hlad tak ať nesežere nás. Přes noc to byl teda slejvák, ani míša se už neozval. Škoda, opět jsem ho neviděl.

Čtvrtek 9. srpna
Ráno raníčko, skvělé azůro, jen se trošku paří z lesa. Scházíme do údolí Štiavnice, slunko začíná strašně připékat. Dostávám po probdělé noci pořádnou krizi, sotva se šourám, ramena od batohu mě bolí na všechno nadávám. Do sedla pod Krakovou hoľou je to jen s vypětím všech sil. Na Krakovu hoľu se opět prodíráme klečí. Toto je snad nejdelší úsek v kleči na Slovensku. Výhled z vrcholu je ale zase ten z nejpěknějších. Pud váma propast, v dálce od západu k východu - Veľká Fatra s Krišnou a Ostredkem, Malá Fatra s Kriváněm a Rozsutcem, Chočské vrchy s Chočem, Západní Tatry s Roháčema a další velikáni Vysokých Tater. Pod nimi se rozkládá Liptovská kotlina s Marou a lesknousí stužkou Váhu. Asi hodinu se občerstvujeme a kocháme okolím. Dovídám se že Sikin byl v tuto chvíli asi tak dvě hodiny od nás. Nepotkali jsme se. Jak je ten svět malý. Klečí se ještě chvíli prodíráme na druhou stranu. Po vedlejším hřebínku scházíme postupně níž a níž směrem k Demänovské hoře. Před ní však uhýbáme do kaňonu Vyvieranie a sestupujeme do Demänovské doliny. Kaňon dělá čest svému jménu, každých pár kroků vám pod nohama  vyvěrá pramen. Spousta kaskád a vodopádků, nejvyší z nich má asi tři metry. Cesta vede korytem říčky. Konečně jsme dole, nohy už necítíme. Po asfaltce se došouráme do kempu. Je podstatně levnější, ale stále si říkám, že je to dost. 80 Sk za osobu + 60 Sk za stan. Opět platíme jen jednu noc. Sikin prochází kolem kempu asi 200 metrů od nás, ale jde dál. Svět je opravdu malý. V noci opět prší.

Pátek 10. srpna
Dopoledne nakupujeme a do oběda se vyvalujeme. Po obědě vyrážíme na hřiby. Ať aspoň něco dovezeme domů. Je to hrůza! Všechny lesy v okolí vysbírané! Po tříhodinové procházce za houbami jsme přece jenom našli nějaké ty praváčky a spoustu hřibů Kolodějů, které tu asi nikdo nesbírá. Přece jenom budou nějaké hříbečky na sušení. Později odpoledne začíná pršet. Večer jdeme do koliby. Už dlouho chci vyzkoušet nějaký slovenský národní pokrm. Talíř číslo tři to stoprocentně splňuje. Brynzové halušky, pyrožky s brynzou a koprem a smažené masové pyrožky. Opět zjišťuji, že ty halušky nic moc, ale stejně si je příště zase dám. To pyrožky sqvělé, hlavně ty masové. Předpověď říká, že bude pršet selý víkend. Asi pojedeme domů.

Sobota 11. srpna
Nad horami visí černé mraky, nemá cenu se někam vydávat. Balíme a autobusem jedeme do Liptovského Mikuláše. V podhůří je celkem pěkně. Muzeum speleologie mají otevřené až od deseti, tak jen tak bloumáme po městě a lížeme zmrzku. Vlakem do Vsetína a pak autobusem do Zlína a jsme doma. U nás je pěkně. Fronta se přesunula na východ na Slovensko. Blahopřejeme si k mazanosti, vyzráli jsme na špatné počasí. Dovolená skvělá, počasí jakbysmet. Pršelo nám jen asi čtyřikrát přes noc jinak nic. Nízké Tatry a hlavně hlavní hřeben doporučuji - supr. Muránská planina nic moc, ale za to obrovské hřiby, klid, romantika a divocí mustangové s indiánem.

mapa

weselka