Sobota 28. července
Ráno jsme si trošku přispali, takže odjíždíme z vlakového nádraží
v Otrokovicích až kolem deváté. Vlak do Púchova je celkem v pohodě
- sedíme. Z Púchova je ale pěkně natřískaný tak stojíme u záchodků.
V Žilině se do vlaku štrachá babička s množstvím igelitek.
"Pani, ukažte, já Vám s tím pomůžu." "Ááááá
ďakujém, Vy ste taký dobrý." Vlak se rozjíždí a babka háže
všechny igelitky na záchod a vzápětí mizí na WC i ona. Babka, každou
chvíli vybíhá ze záchodku a zkouší všechny kliky, jestli jsou
dveře dobře zavřeny. Po chvíli cítíme odporný zápach, který při
každém otevření záchodkových dveří zesílí. Babka se
prohrabuje ve věcech vybraných z popelnice. " Já blbec jí s tím
ještě pomáhám." Při dalším vyběhnutí a zkoušení klik
povídá: "Nestojte u tých dverí, lebo vypadnete, já už som pätkrát
málem vypadla." A zalomcuje klikou na dveřích u kterých stojím.
Pochopila, že se s ní moc nechci bavit tak přesunula svůj zájem
na Alču, ale ani tam nenašla příznivou odezvu tak se obrátila k
protilehlým dveřím a něco si do nich mumlala. Blíží se průvodčí,
tak opět zapadá na záchodek, asi nemá lístek. Překvapilo mě, že
si babky moc nevšímá, asi tímto vlakem jezdí často. Naštěstí
na další zastávce vystupuje i s igelitkama a zůstává po ní jen
smradlavý průvan. V Ružomberoku i my vysedáme a se štěstím stíháme
autobus do Donoval. Ve tři hodiny už dýcháme čistý horský
vzduch a náležitě si ho, po předchozím zážitku, vychutnáváme.
Nazouváme pohory a vyrážíme po červené směrem ku hřebeni.
Dovolená před námi, krásný pocit. Akorát já se bořím po kotníky
do rozteklého asfaltu, 23 kilový batoh na zádech je cítit. Zdoláváme
první vrcholy Starohorských vrchů a těšíme se. Přenocujeme pod
Kozím chrbtem hvězdičkama v Hiadelském sedle, které odděluje Starohorské vrchy
od Nízkých Tater.
Neděle 29. července
Šíleným stoupáním, jaké předchází každému výstupu na hřeben,
lezeme na Prašivou. Nejdříve se ale musíme popasovat se vzrostlou
klečí. Obrovský hřib u cesty dává tušit co budeme mít dnes k
večeři. Na vrcholu Malé Chochuľy kontroluju paty. Mé pohory jsou
stále ve stádiu rozcházení. Vše OK, pokračujeme přes Veľkou
Chochuľu s parádním kruhovým rozhledem. Hřeben to je věc která
nás s Alčou baví. Je vidět na všechny strany, máme skvělý přehled
a vidíme kam až musíme dnes dojít. Žádný spěch, je potřeba si
to tady užít. Následují další vrcholy a sedla. Kousek za
Latiborskou hoľou potkáváme čtveřici strážců parku. Následuje
výslech. "Kam až dnes idete?" "Na útulnu pod sedlom
Ďurkovej." "A pak?" "Chtěli bychom přejít celý
hřeben až do Telgártu." Odpovědi je uspokojují a tak se mají
k odchodu. Vyzvídám ještě jak to vypadá s počasím na další
dny. "Malo by sa to lepšiť, máte šťastie, keby ste tu boli
minulý týždeň, nič byste nevideli." Jó to je pro nás důležité,
něco vidět. Alča má ještě umocněnější zážitky, protože má
nově na nose dioptrické brýle a tím se jí otevřel nový svět. Z
východu se přibližuje jakási podezřelá tmavá oblačnost.
Útulna pod Ďurkovou je celkem útulná, jedna místnost pro 30 lidí
na spaní a jedna s lavicema na posezení. Nocleh stojí 50 Sk. K večeři
máme hřib, ani se pomalu nevleze do ešusu. Dojídám se ještě
odporným ledvinkovým gulášem, který vaří na útulně. Přes noc
zuří nad útulnou jedna bouřka za druhou. Sen o prosluněné
dovolené se pomalu rozplývá.
Pondělí 30. července
Mraky se valí přes hřeben ze severu k jihu a pak zase naopak, v dálce
na západě se blýská a je slyšet hrom. Oblačnost jde tentokrát
ze západu na východ. Ta bouřka se asi vrací. No nic vyrážíme do
raní mlhy. Za chvíli jsme na vrcholu Chabence. Dnes je to s tím výhledem
slabší, ale než dojdeme na Poľanu mraky to rozfouká a my se můžeme
opět těšit z výhledu. Není to sice ideální, obzor je trochu
zastřený, ale nám to stačí. Blížíme se k dvoutisícovkám, přibývá
lidí, úzká pěšinka se mění ve vydlážděnou magistrálu.
Lanovka na Chopok sem vyváží celé autobusy Ukrajinců, Poláků a
různých jiných ců a ků. Dereše 2003m, Chopok 2023m. Pod Chopkem
navštěvujeme Kamennou chatu, je tu ale přeplněno a navíc se tu
platí i za vodu tak pokračujeme dál na nejvyšší horu Nízkých
Tater Ďumbier. Vrchol zdoláváme nalehko jen s flaškou vody a
tatrankami. Je tu hodně větrno tak tu dlouho neokouníme. Stačíme
si ale určitě všimnout impozantní severní stěny s ledovcovým
karem v údolí. Batohy jsme nechali u rozcestníku ke kterému se pak
vracíme a sestupujeme k chatě pod Ďumbierem. Chata je skvělá. 100
Sk za nocleh s teplou sprchou. Ani jídlo tu není zas tak drahé i
když sem všechno nosí nosiči na zádech. Na pokoj jsme vyfasovali
5 málomluvných Slováků a ihned jak došli tak lehli a spali. Tak
mi taky.
Úterý 31. července
Budím se v 6:30. Lezu ven na sluníčko a připravuju snídani. Pak
balíme a v chvíli po osmé jsme už na cestě. Naši spolubydlící
asi ještě spí. Hřeben se změnil z kamenitého opět na travnatý.
Nohy už mám celkem zničené tak se přezouvám do sandálů a pokračujeme
dál. Mimochodem zjišťuji, že Alča je svatá.
Před polednem slézáme do sedla Čertovica. První část hřebene
máme za sebou. Oslavujeme to dvěma půllitrovými kofolami a pokračujeme
na druhou více zalesněnou část. Do cesty se nám začínají stavět
mraky hřibů, nestačíme je sbírat. Sakra, vždyť už tu muselo
dnes projít lidí tak proč je nesbírají? Míjíme útulnu Ramža.
Na Alči se začíná projevovat trudomyslnost. Stále jen les, hřiby,
borůvky a zase les. V jednom pěkném travnatém sedýlku odpočíváme.
Alča povídá, že už nemůže, ať tady zůstaneme. Argumentuji
absencí jakéhokoliv vodního zdroje. Chtěl bych dojít až do sedla
Priehyba. Trochu nakvašeně a posilněná Valetolem nasazuje děsivé
tempo, že jí ani nestačím. I já toho mám dnes plné kecky.
Nakonec zastavujeme za vrcholem Homôlky v nádherném sedýlku.
Konec, dnes dál nejdeme. Snažím se najít pramen. Sice úspěšně,
ale ztrácím při tom asi 100 výškových metrů. Když se vracím
Alče je špatně a motá se jí hlava. "Nevím teda kuli čemu
sis dávala ten valetol, ale to je určitě ta příčina." Hřiby
musím sníst sám. Ustýláme si mezi klečí.
Středa 1. srpna
Probouzíme se do nádherného rána. Alča je v pořádku. Pokračujeme
po travnatém hřebeni s nádhernými výhledy do údolí Hronu s
vesnicemi Polomka, Závadka a Heľpa. Cesta se ale záhy mění a mi
se musíme prodírat klečí a obcházet blátivé úseky. Hodně to
zdržuje. Zmoženi sestupujeme do sedla Priehyba. Ještěže jsme sem
nešli včera, to bychom sem nedorazili ani do půlnoci. Po dlouhém
odpočinku dupeme do dalšího 500metrového převýšení na Veľkou
Vápenicu, kde si dáváme zasloužený oběd - polívku ze salámem.
Další část hřebenu je opět travnatá s pěknými výhledy. Na
chvíli se zastavujeme u útulny pod Andrejcovou s vydatným pramenem.
Chuť nocovat v útulně mě okamžitě přešla. Tolik odpadků na
jednom místě jsem v životě neviděl. Přecházíme dál až do Ždiarskeho
sedla. Jsme tu sice trochu brzo, ale dál už není žádná možnost
noclehu a ani tam není pramen. Proto vykonáváme u pramenu důkladnou
očistu, abychom zítra v Telgártu moc nepobuřovali. Vybíráme si k
noclehu seník a zabydlujeme se. Později přijchází ještě dva důchodci
z Plzně s obrovskými batohy. Není divu, když sebou táhnou mezi
jinými i třeba takové prkýnko na krájení a pánvičku. Ale jsou
to teda borci.
Čtvrtek 2. srpna
Po společné noci s dědkama vylézáme na Bartkovou a už vyhlížíme
Kráľovu hoľu. Stále se ale nechce přibližovat. Furt jakýsi předvrchol
a ten hlavní se stále nepřibližuje a navíc se přes kopce valí
mlha. Nakonec vrchol skutečně zdoláváme.
Poslední kopec si vychutnávám. Mlha ale znemožňuje jakékoli
daleké výhledy. Při sestupu, nad Telgártem, vaříme polívku. A
opět hřiby, dají se nalézt i ve vysbíraném lese. V Telgártu
nakupujeme zásoby ve vyjedeném obchodě. Při čekání na Alču mi
jeden cikán nabízí lavor borůvek (cca 4litry) za "štyry peťky".
Pochopil jsem, že se jich chce za každou cenu zbavit, ale bohužel
bych je neměl kam dát a týden se mi s nimi tahat nechce.
Autobusem se přepravujeme o zastávku dál do Červené Skaly. Vcházíme
do Národního parku Muránska Planina, která se rozkládá na části
Stolických a Veporských vrchů. Mapy potřebujeme tři. Severní část
je na mapě 123 Nízke Tatry - Kráľova hoľa, východní na mapě 135
Stolické vrchy - Revúca a západní na mapě 134 Veporské vrchy. Po
kamenité cestě postupujeme po náhorní plošině proti proudu
pstruhového potoka Trsteník. Náhle uvidím na druhé straně potoka
krásnou loučku s přístřeškem, lavičkami, stolem a ohništěm. Nádherné
místo, zůstáváme i když jsou teprve čtyři odpoledne. Jdu se podívat
do lesa, musím najít ještě nějaký hřib ať máme co na zub. Po
tři čtvrtě hodiny nemám nic. Nadávám, že to je les na prd. Aspoň
nalézám plantáž lišek. Vracím se a do cesty se mi staví pravák
s kloboukem jak kolo z žebřiňáku. Jistě má tak kilo a půl. Vaříme
ho na několikrát. Pak už jen plná břicha, ohýnek, hvězdičky,
proběhnuvši koníčci a sny.
Pátek 3. srpna
Pokračujeme na Veľkou lúku. Tady upozorňuji zájemce o turistiku
na Muránské planině, že je od roku 2000 velká část tras totálně
přeznačkovaná a tudíž je potřeba, když ztratíte značku,
zachovat klidnou hlavu. Všechny mapy starší roku 2000 jsou z velké
části použitelné, ale zhruba 4 trasy vedou na několika místech v
terénu jinudy. Velká lúka je opravdu velká, ale jinak nic. Záživnější
to bylo na Muránském hradě, ze kterého se dochovala prakticky
pouze vstupní věž s branou. Jsou zde skvělé výhledy na Stolické
vrchy a do údolí na obec Muráň. Roste tu velmi vzácný lýkovec
muránský, má tu jediné naleziště na světě. Naučnou stezku
jsme jen tak proletěli a zamířili dále do hloubi Muránské
planiny. Vlastně kopírujeme Rudnou magistrálu. Kousek za Maretkinem
(není to kino) je odbočka na značenou vyhlídku. Určitě ji navštivte,
stojí za to. Nalézt ale odbočku je velmi obtížné: V klidu minete
místo, kde červená značka opouští asfaltku směrem doprava a
pokračujete ještě asi 100 metrů dál po asfaltce. Doleva pak odbočuje
málo zřetelná pěšina do lesa, značka se objeví až tak po padesáti
metrech za odbočkou. Další cesta lesem je trochu únavná a nezáživná.
Pro nás, kteří jsme si zvykli na daleké rozhledy to byla muka. Naštěstí
jsme se po chvíli mohli rozptýlit pohledem do Ľadové jamy na
Studni, která bývá většinu roku zaledněná. V srpnu bohužel ne.
Osvěžujeme se ve vydatném prameni a šlapeme dál. Cestu si zpříjemňujeme
pomyšlením na dobroty, které jsme jídávaly za minulého režimu.
Postupně jsme probrali oplatky, sušenky, bonbóny, žvýkačky,
zmrzliny, limonády, mošty a džusy až jsem z toho dostal hlad. Ale
to už jsme na další skalnaté vyhlídce, která zas na mapě, pro
jistotu, není zakreslena vůbec. Do sedla na Nižnou Kľakovou už je
to jen skok. Je tu suprovní útulna i se seníkem. Nedaleko se pase
stádo mustangů. Přicházíme právě včas, medvěd číhající v
houštině se právě vrhá na jedno hříbě. Hrdinně se mu stavím
do cesty a začíná mela. Po nerovném boji, kdy se navzájem taháme
za uši a kožich, méďa zjišťuje, že nemá šanci a zbaběle prchá.
Bohužel mé nejmilejší tričko padá za vlast (teda za koně). Koníky
hlídá nějaký indián. Podle účesu a korálků
kolem krku bych tipoval na Irokéze nebo Šošona. Celkem příjemný
chlapík, Alča se ho bála. Z údolí se v sedm večer najednou přihnalo
asi padesát Italů, Němců, Francouzů a bůhví čeho ještě. Raději
jsme si ustlali mezi kobylinci a přenechali útulnu té hordě. Řvoucí
banda se celá do útulny nevešla, tak káceli mladé stromy, aby si
mohli natáhnout celty. No nevím Němci se vždycky chovají všude
jako by jim patřil svět, ale tady v národním parku si teda
dovolili moc. Si myslí, že jsou někde v divočině mezi domorodci
nebo co?
Sobota 4. srpna
Probouzíme se do nádherného dne, azuro na obloze, zelená travička
pod nohama. Koníčci už se pásli na vedlejší louce. Scházíme do
údolí přes sokolí vyhlídku s bránou. Brána nic moc, je to spíš
taková jeskyně a navíc zasypaná, ale je odtud pěkný výhled. V
údolí narážíme na jeden z mnoha památníčků po SNP. Dovídáme
se, že tudy chodil nějaký pplk. Šukajev. U rozcestníku necháváme
batohy a obcházíme Velkou Stožku po naučném chodníku. Dovídáme
se jak se těžilo dřevo, jak ho splavovali a potom sváželi úzkokolejkou.
Na jednom místě je ještě zbytek kolejiště s vagónem ve kterém
je instalována výstavka. Opět sbírám hřiby, které Alča nechce
jíst, protože je nezná. Tak si je udělám na oběd. Dohání nás
ta multi národnostní banda, moc se tu nevyznají a názvy na
rozcestníku jim také dělají potíže. Radši mizíme. Výstup na
Fabovu hoľu je přímo strašný. Propotil jsem triko a snad i celý
batoh. Tohle už mi vůbec nepřipadá jak náhorní plošina. Na
kilometru převýšení 400 metrů. Kousek za vrcholem jsou opět přeznačkované
trasy proto mineme pramen, kde jsme chtěli doplnit zásoby vody. Žízeň
je děsná věc a nikomu ji nepřeji. Naštěstí jsme po cestě do údolí
po žluté značce našli velmi vydatný pramen a na žízeň neumřeli.
Sestup už mi leze na nervy. Chvíli jdeme po kamenité cestě, chvíli
se prodíráme maliním a nakonec jdeme po asfaltce. Já už se
projevuju jako šílenec a dement. Vychází ze mne kvílení, brumlání,
skřeky a jiné neidentifikovatelné zvuky. Nakrmit kravičku ale
nezapomínám. Najít místo na nocleh je
taky pěkná dřina, nakonec ale nacházíme dobré místo na pěkném
paloučku u kolejí po kterých jezdí pohronská střela. Při ohýnku
suším propocené věci a cpu je na dno batohu, zítra jdeme do
civilizace a proto se musíme čistě obléct. Při usínání
pozorujeme vzdálené blýskání. O půlnoci se blesky natolik přiblížili,
že stavíme stan.
Neděle 5. srpna
Ráno je opět pěkně, pročistil se vzduch, dobře se dýchá a my
šlapeme do Pohronské Polhory. Hledáme nějaký telefonní automat
na peníze, ale bohužel zjišťujeme, že na slovenském venkově používají
jen karty. Pokračujeme ještě do Michalové se stejným výsledkem.
Za Michalovou odbočujeme do lesa a voláme radši z mobilu. Dnes
chceme přespat někde poblíž Brezna a další den se přesunout opět
do Nízkých Tater. Hledání pramene vyznačeného na mapě skončilo
neúspěšně. Našel jsem jen farmu s koňma a jímku na dešťovou
vodu z které se určitě pít nedalo. Nakonec teda bereme vodu u dobrých
lidí a rozložíme se u opuštěné chaty. Je to z podivem ale zrovna
tady dozrávají třešně a rybíz současně takže máme i ovocnou
přílohu k večeři. Zachumlaní do spacáku pozorujeme panorama
Nízkých Tater a západ slunce nad nimi.
Pondělí 6. srpna
V Brezně nakupujeme potraviny na další dny výběr je mnohem bohatší
než v Telgártu, kde měli jen dvě konzervy. Nacházíme dokonce
telefonní automat na peníze, ale těch peněz co mi sežral než
jsme se dovolali. Autobusem se přesouváme k motorestu a kempu Tále.
Při čtení ceníku jsem se málem vyvrátil. 90 Sk za osobu + 110 Sk
za stan, to se mi zdá trošku priveľa. Pak na to docházíme. Úplně
nové luxusní záchodky, sprchy i kuchyňka a na vše se dostanete
jen s pomocí magnetické karty. No nic zůstaneme tu jednu noc a
ostatní platit nebudeme. Přišli jsme na to, že na záchod pro vozíčkáře
se dá dostat i bez karty a umyvadlo tam také je. Alča tedy využívá
nejmodernějších hygienických zařízení a pere všechno špinavé
a zatuchlé prádlo. I na vaření nepoužíváme svůj vařič a využíváme
kuchyňky v kempu. Celkem to ujde až na tu cenu. Kousek za kempem
staví nové golfové hřiště a tak přes kemp jezdí celý den naložené
náklaďáky plnou rychlostí a víří tuny prachu. Tak proto tu je
jen deset stanů a dva karavany. U hotelu Partyzán je skvělá nádrž
pro koupání a tak toho ke konci dne využíváme. Dnes má Alča
narozky tak si jdeme sednou na večeři do nějaké restaurace. Nejdřív
vlezeme do stylové koliby s čůrajícím Jánošíkem, ale stylová
jídla byla drahá a navíc až zas tak stylová nebyla. Pak jsme prošli
ještě další hotely s třema, dvěma a jednou hvězdičkou a
nakonec jsme se najedli v hotelu bez hvězdiček. A za tmy jsme se
dopotáceli do stanu.
Úterý 7. srpna
V 5:50 se začne ozývat temné hučení, posléze rachocení raketových
motorů. Helikoptéra startuje z golfového hřiště a odlétá. Ráno
Alča zjišťuje, že jí zmizely plavky, těžká ztráta na dovolené.
Dnes navštěvujeme Bystrianskou jeskyni. Pěkná menší jeskyně s
krápníkovou výzdobou, příjemná průvodkyně, jako v každé
jeskyni i zde existuje objekt pro splněná přání, ale funguje jen
tehdy, když ho nikomu do roka neřeknete. Celé odpoledne lenošíme
u koupáku.
Středa 8. srpna
Balíme a dáváme sbohem tomuto nekřesťansky drahému kempu. Z
Trangošky vystupujeme ve stopách nosičů k chatě pod Ďumbierom.
Po cestě zjišťuji informace o jeskyni mŕtvych netopierov jelikož
do ní chystáme drtičskou výpravu. Pokecal jsem s místním průvodcem
jeskyňářem od kterého jsem přečetl celého průvodce o jeskyni a
valím zpátky za Alčou. Na chatě se osvěžujeme kofolou a
pokračujeme po hřebeni směrem na Čertovicu. Po žluté značce
sestupujeme z hlavního hřebenu na Rovnou hoľu. Je tu větrno ale krásně.
Pohled do ledovcového údolí Štiavnice s mohutným ledovcovým
karem je úchvatný. A nad tím se tyčí celý masív Ďumbiera a Štiavnice.
Při sestupu jsme sešli ze značky a pod nohama máme naseto praváků
a jiných hřibů. Je to pěkně na nervy, když to tam musíte
nechat, protože s tím nemáte co udělat. Do sedla pod Ohništěm se
dostáváme v pořádku. Bez batohů si ještě děláme výlet na
Ohniště a ke skalnímu oknu. Pro dnešek toho máme až až. Rozbíjíme
tábor a ohýnek. Pod nedalekým korytem se sprchuju a pak si vychutnávám
asi po dvacáté smaženici s konzervou. Jakmile padla tma ozývají
se z lesa temné rány a praštění dřeva. Medvídek nás cítí a dává
najevo svou sílu - kácí soušky. Alča se rozhoduje, že celou noc
bude přikládat do ohně. Přesvědčil jsem ji, že ve stanu bude líp,
navíc se blýská a bouřka bude nedaleko. Všechny potraviny dáváme
do jednoho pytle a já ho věším na nedaleký rozcestník. Kdyby měl
míša hlad tak ať nesežere nás. Přes noc to byl teda slejvák,
ani míša se už neozval. Škoda, opět jsem ho neviděl.
Čtvrtek 9. srpna
Ráno raníčko, skvělé azůro, jen se trošku
paří z lesa. Scházíme
do údolí Štiavnice, slunko začíná strašně připékat. Dostávám
po probdělé noci pořádnou krizi, sotva se šourám, ramena od
batohu mě bolí na všechno nadávám. Do sedla pod Krakovou hoľou
je to jen s vypětím všech sil. Na Krakovu hoľu se opět prodíráme
klečí. Toto je snad nejdelší úsek v kleči na Slovensku. Výhled
z vrcholu je ale zase ten z nejpěknějších. Pud váma propast, v dálce
od západu k východu - Veľká Fatra s Krišnou a Ostredkem, Malá
Fatra s Kriváněm a Rozsutcem, Chočské vrchy s Chočem, Západní
Tatry s Roháčema a další velikáni Vysokých Tater. Pod nimi se
rozkládá Liptovská kotlina s Marou a lesknousí stužkou Váhu. Asi
hodinu se občerstvujeme a kocháme okolím. Dovídám se že Sikin
byl v tuto chvíli asi tak dvě hodiny od nás. Nepotkali jsme se. Jak
je ten svět malý. Klečí se ještě chvíli prodíráme na druhou
stranu. Po vedlejším hřebínku scházíme postupně níž a níž
směrem k Demänovské hoře. Před ní však uhýbáme do kaňonu
Vyvieranie a sestupujeme do Demänovské doliny. Kaňon dělá čest
svému jménu, každých pár kroků vám pod nohama vyvěrá
pramen. Spousta kaskád a vodopádků, nejvyší z nich má asi tři
metry. Cesta vede korytem říčky. Konečně jsme dole, nohy už necítíme.
Po asfaltce se došouráme do kempu. Je podstatně levnější, ale stále
si říkám, že je to dost. 80 Sk za osobu + 60 Sk za stan. Opět
platíme jen jednu noc. Sikin prochází kolem kempu asi 200 metrů od
nás, ale jde dál. Svět je opravdu malý. V noci opět prší.
Pátek 10. srpna
Dopoledne nakupujeme a do oběda se vyvalujeme. Po obědě vyrážíme
na hřiby. Ať aspoň něco dovezeme domů. Je to hrůza! Všechny
lesy v okolí vysbírané! Po tříhodinové procházce za houbami
jsme přece jenom našli nějaké ty praváčky a spoustu hřibů
Kolodějů, které tu asi nikdo nesbírá. Přece jenom budou nějaké
hříbečky na sušení. Později odpoledne začíná pršet. Večer
jdeme do koliby. Už dlouho chci vyzkoušet nějaký slovenský národní
pokrm. Talíř číslo tři to stoprocentně splňuje. Brynzové halušky,
pyrožky s brynzou a koprem a smažené masové pyrožky. Opět zjišťuji,
že ty halušky nic moc, ale stejně si je příště zase dám. To
pyrožky sqvělé, hlavně ty masové. Předpověď říká, že bude
pršet selý víkend. Asi pojedeme domů.
Sobota 11. srpna
Nad horami visí černé mraky, nemá cenu se někam vydávat. Balíme
a autobusem jedeme do Liptovského Mikuláše. V podhůří je celkem
pěkně. Muzeum speleologie mají otevřené až od deseti, tak jen
tak bloumáme po městě a lížeme zmrzku. Vlakem do Vsetína a pak
autobusem do Zlína a jsme doma. U nás je pěkně. Fronta se přesunula na východ
na Slovensko. Blahopřejeme si k mazanosti, vyzráli jsme na špatné
počasí. Dovolená skvělá, počasí jakbysmet. Pršelo nám jen asi
čtyřikrát přes noc jinak nic. Nízké Tatry a hlavně hlavní hřeben
doporučuji - supr. Muránská planina nic moc, ale za to obrovské hřiby,
klid, romantika a divocí mustangové s indiánem.
mapa
weselka
|
