Koupil jsem si nové pohorky a bylo potřeba je před letní dovolenou rozchodit. Náhoda tomu chtěla, že zrovna následující týden, pořádala jedna zlínská cestovka jednodenní turistický zájezd do Medvědí soutěsky ve Štýrských Alpách. A protože oba (s Alenkou) milujeme vodopády, kaňony a soutěsky ani na vteřinu jsme nezaváhali a bez dlouhého přemýšlení jsme se přihlásili.

Po čtyřhodinové cestě přes Vídeň a Štýrský Hradec a jen co se náš autobus propletl úzkými kaňony až do vesničky Mixnitz, jsme vystoupili na parkovišti u restaurace “U medvěda” (492 m). Protáhli jsme svá rozlámaná těla, nazuli pohorky a po stručné instruktáži kde jsme vyfasovali okopírovanou mapu, jsme mohli vyrazit. Pro jistotu jsem své paty oblepil náplastěma, ale hned po prvních krocích jsem poznal, že to nebylo ani třeba. Sluníčko krásně hřálo a slibovalo pěkný den. K ústí soutěsky jsme museli překonat dva kilometry a po zaplacení vlezného (už si nepamatuji, kolik to bylo) jsme se vydali vstříc novým zážitkům. Z vysutých dřevěných lávek a 120-ti žebříků jsme pozorovali Kaskádový vodopád, spoustu peřejí a nádherných zákoutí. Celá soutěska je dlouhá přibližně dva kilometry a posledním 30-ti metrovým žebříkem jsme se dostali až k chatě Guten Hirten (1209 m) na velké zelené louce. Část naší výpravy se po svačince vracela zpět jinou cestou k autobusu a my zdatnější pokračovali dál k chatě Steirischer Jokl na Schüsselbrünnu (1398 m), kde jsme na chvíli obsadili terasu pod kterou v tisícimetrové hloubce tekl jeden z přítoků řeky Mur a odkud byl nádherný výhled na celé Štýrské Alpy. Našim posledním cílem bylo dobít nejvyšší vrchol v oblasti Hochlantsch (1720 m). Po asi 60-ti minutovém úprku stanuli první z nás (já mezi nimi) na vrcholu. Alenka přišla asi o 15 minut později, ale aspoň mě mohla z druhého kopce vyfotit. A pak jsme společně obdivovali široký výhled k severu a ledovcová jezera na jihu. Od západu se sem hnala ocelově šedá hradba bouřkových mraků a tak spěcháme dolů. Zanedlouho začalo slabě pršet. Od chaty Guten Hirten jsme to vzali po Prügelově cestě a po křivolakých serpentinách smrkovým lesem jsme sestoupili k nějaké farmě. Počasí se začíná umoudřovat. Jak rychle se bouřkové mraky přihnaly, tak se zase rozehnaly a vysvitlo i sluníčko. Na louce se tu pásly kravičky , ale nebyly modré ani fialové a po tom co se nám nepodařilo je nakrmit, zklamáni odcházíme. Asi se nás bály víc jak my jich. Před poslední částí naší cesty jsme si chvilinku pohověli na louce mezi kytičkami. Na konci Prügelovy cesty jsme objevili jeskyni, kterou jsem samozřejmě neopomněl prolézt a na závěr jsme ještě dali koupel u vodopádu a pak už spěchali k autobusu. A opět stejně namáhavá čtyřhodinová cesta nazpět.

WESELKA