Hřeben Malé Fatry je díky své velké náročnosti ideálním tréninkem na připravovanou expedici Korsika. Vypořádá-li se Alenka s tímto pohořím, nemám strach, že by nevyšplhala bez báglu i na dvoutisícovky na Korsice. Holý hřeben sliboval krásné rozhledy, hluboké soutěsky zase kaskády, peřeje, vodopády, řebříky, lávky a příjemný chládek do kterého člověk může utéct před nepříjemným sluncem.

Sobota
V 0^.42 nasedáme v Otrokovicích do vlaku ku Nitře a po dvou přesedáních už v 6^.30 stojíme na nádraží ve Strečně. První kroky zahajujeme blouděním. Mapa, ač pouze tři roky stará, to nemá v hlavě, teda na papíře, v pořádku a tak první dva kiláky máme po hodině šťastně za sebou připojivši se na červenou turistickou značku. Zahajujeme tedy nástup na hřeben. Ale ono se to lehce řekne “nástup na hřeben“. Než jsme se tam vydrápali, stálo nás to hodně sil, potu a řečí. Po prvním krátkém stoupání odpočíváme na zřícenině hradu Starý hrad. Je to celkem rozsáhlá zřícenina v jehož hlavní věži se dá pohodlně bivakovat pod střechou jak jsme se přesvědčili při překračování spáčů. Z hlavní věže je pěkný výhled do údolí Váhu na hrad Strečno na protějším břehu a na nejvyšší horu Lučanské části Malé Fatry Veľkou Lúku. Pokračujeme dál. Jdeme lesem do děsného krpálu přerušovaného menšími stoupáními. Nezanechává to na Alence žádné stopy. Snažím se ji zabavit tím, že jí namlouvám že jdeme zrovna po rovince a už jen 8 kopečků. Na chatu Pod Suchým je to ze Starého hradu podle rozcestníku dvě hodinky. Zvládáme to za hodinu a čtyřicet minut. Takže jeden kopeček odpadl. Na chatě se občerstvujeme, naplňujeme bandasky vodou a stoupáme dál. U chaty Pod Suchým končí les a dále postupujeme přes rozkvetlé horské louky. Poslední dnešní infarktový krpál je na první horu na hřebeni Suchý. Trošku jsem to přehnal a nahoře plivám plíce a shazuji propocený batoh. Je tu celkem provoz. Po tom co se mi tep zklidnil a dosyta se porozhlížel, čekám na Alenku. Trvalo jí to o čtvrt hodiny dýl, ale s úsměvem. Celé stoupání ze Strečna (350 m n.m.) až na Suchý (1468 m n.m.) což je asi 9 kilometrů z převýšením 1118 m jsme zvládli za 4 hodiny čistého času. Po svačině, když i Alenka se dosyta vynadívala na okolní horstva a údolí jsme pokračovali po hřebeni směrem na Malý Kriváň. Teď už to byla pohoda po mírně zvlněném kamenitém terénu s výhledy tu a skálami tam. Vystoupili jsme ještě na Malý Kriváň na jehož vrcholu jsme si dopřáli odpočinku opřeni o betonový obelisk s teploměrem. Ukazoval 18°C ve stínu. Celkem příjemná teplota, když se před žhnoucí paprsky postavil dajaký ten mrak. Scházíme ještě do sedla k prameni pod Bublenem a vybalujeme saky a taky paky pro přenocování pod širákem. Vědomi si toho, že i to je v národním parku zakázáno, připravovali jsme si výmluvy pro ochránce, kteří se už určitě s větvičkami za ušima lstivě plíží kolem a rozjařeně mávají pokutovými bločky. Dalo mi to hodně práce přemluvit Alenku spát jen pod oblohou, stále v ní vítězil strach z medvědů, ale nakonec se jí to líbilo. Kolem nás se tuto noc rozložily ještě tři skupiny čundráků, které jsme celý den potkávali na různých vrcholech. Po nádherném západu slunce upadáme do zaslouženého hlubokého spánku.

Neděle
V 7^.00 nás budí silný nárazový vítr, který sfoukává plamínek mého VARu. Závětří je skvělá věc, čaj pijeme horký. Nebe je jak vymetené, mráček ani jeden. Plni čerstvých sil a prázdnějšími batohy o konzervu a kus chleba dupeme přes Pekelník (1609 m n.m.) na nejvyšší kopec Malé Fatry Velký Kriváň (1709 m n. m.). I tady je dnes přelidněno, navíc když pod vrchol vede sedačková lanovka. Svačinka je dobrá, výhledy skvělé, vedro příšerné. Na jihovýchodě v masívu Veľké Fatry ukazuji Alence dalekohledem mýtinu, kde nás před rokem setřásal medvěd z posedu. Je vidět i vrcholy Ploské, Borišova, Ostredku, Krížné a Královy skaly. Na východě se tyčí Veľký Choč a za ním hradba Západních Tater s výrazným Kriváněm. Nízké Tatry se ztrácejí v oparu. Na západ dohlédneme přes Lučanskou Fatru až k Javorníkům a na severozápad až k Slovenským Beskydům s Velkou Račou. No a konečně na severu Vrátňanská dolina a Orava s Pilskem a Babí horou. Na dalším vrcholu Chleb (1645 m n.m.) opět odpočíváme a kocháme se pohledy do údolí Váhu. Kousek od Váhu objevuji v dalekohledu lom s krásnou modrou vodou, říkáme si, že ho při zpáteční cestě nesmíme minout. Po následující části hřebenu Steny vede opravdová hřebenovka. To máte cestičku 30 cm širokou, pak na obě strany půl metru trávy a za tím půlmetrem, když ne skála s propastí tak aspoň prudký travnatý sešup po kterém by se válely sudy velmi rychle. A kdo by to potom znova šlapal? Pokračujeme přes Poľudňový Grúň do sedla Stohové (1230 m n.m.). Po krátkém lehárku vydupáváme v sílícím pečáku na Stoh (1607 m n.m.). Na vrcholu jsme vyzunkli poslední deci vody, dosti chabá náhrada, za to co jsem vypotil. Byl to asi po Suchém nejtěžší výstup na hřebeni. Ale ten pohled na Veľký Rozsutec! Na druhé straně sklouzáváme do sedla Medziholie pod Velkým Rozsutcem, kde míníme zabivakovat. Je ještě sice dost času, ale po dnešním výstupu na Stoh s jazykem na vestě si Rozsutec necháme na ráno. Už skoro mrtví žízní hledáme pramen označený na mapě. Nalézáme malé usmrkané čůrající nic, ale ani to nás neodradilo od pořádné sprchy. Na naplnění láhve sice čekáme pouhé 3 minuty, ale radost z čerstvé studené vody je silnější než důvody k brblání. Ustýláme si ve vysoké trávě. Po gulášku, vymydleni a nasyceni pozorujeme dalekohledem šílence slézající Rozsutec, ke kterým se zítra přidáme i my. Do západu slunce se tím bavíme.

Pondělí
Znovu se probouzíme do nádherného dne. V rychlosti balíme a šlapeme na prý nejkránější horu Slovenska dokud slunce nepraží. Už samotný výstup na Velký Rozsutec je nádherný. Poté co se dostáváme nad hranici lesa a procházíme nízkou klečí přes suťoviska, přichází první řetězy usnadňující další “lezení“. Charakteristický rozervaný skalnatý vrchol s typickým dolomitovým reliéfem skládající se z nejrozmanitějších skalních forem. Na jeho úpatí vznikají sutinné kužele. Svojí formou a výškou vyniká v celém okolí. Po hodince stojíme na vrcholu (1610 m n.m.). Pohled dolů je ještě mnohem velkolepější. Na západním svahu trčí k obloze mnoho rozsochatých skalních útvarů skalního města podle nichž dostal Rozsutec jméno. Po povinné rozhlížecí půlhodince sestupujeme na druhou stranu do sedla Medzirozsutce. Alenku posílám po vrstevnici a já postupuju dál po skalnatém hřebínku. Doufal jsem, že se za ním obě cesty spojují a půjdeme zase spolu. Ale za hřebínkem žádnou připojující se cestu nenacházím tak pokračuju dolů, třeba se někde potkáme. Nebo se Alenka vrátila a teď jde v mých stopách. Čekání se mi zdá nejisté. Po lidech jdoucích v protisměru posílám vzkaz. Říkám si: “Ta bude zas řádit“, až mě dožene. Čekání v sedle si krátím hledáním pramene. A už je tu. Celkem klidná. Všechno jsme si vyříkali, jak jsem si myslel v duchu mě škrtila. Hlad zaháním instantkou od Vitany a kolem Malého Rozsutce šlapeme do údolí. Sešup to byl děsivý a dlouhý, nechtěl bych ho šlapat v opačném směru. Cinkot zvonců nám oznamuje, že se blížíme ke konci. Louka, která se před námi otevírá je plná oveček. Bačové nám postavili ohradu přímo do cesty. Chvíli pozorujeme dojení a po osvěžující koupeli v horské bystřině scházíme do Petrové. Zjišťujeme, že Petrová je již v jiném okrese a navíc všechny autobusy tu zrušili. Proto šlapeme ještě asi čtyři po asfaltce na točnu do civilizace. Autobus zrovna jede, takže za chvíli už vybalujeme stan v kempu v Nižných Kamencoch. Kemp je dobře vybaven: potok s průzračnou vodou za zády, bufet s výbornou točenou kofolou vedle a i sprchy ohřívané slunečními kolektory. Ten dvěstělitrový bojler sice nestačí na ten narvaný kemp, ale mě stačí ten potok. Alenka pere třídenní špinavé hadry a já stavím provizorní sušidlo. Těšíme se na zítřek, až budeme chodit bez těch oblud na zádech.

Úterý
Ráno mají v bufetu dokonce čerstvé pečivo. Většina Čechů (celý kemp) se ráno sbalila a jela domů, protože svátky končily. My však nasedáme na autobus do Vrátné doliny. Ono se řekne “jezdit autobusem”, jenže zde se řidiči autobusů neřídí podle jízdního řádu, ale podle zvláštního podfatranského času. Jeden jede o tři minuty dřív, takže ho nestíháme a ten další o deset později. Pod Velký Kriváň se necháváme vyvézt lanovkou za 70 Sk na osobu. Po vrstevnici přecházíme do sedla Za Kraviarskym a vylézáme za současného sběru borůvek na Kraviarske. Na vrcholku je pěkný fučák, podle honících se mraků usuzujeme, že se asi něco žene. Následuje zalesněný vrchol Žitné a skalnaté Baraniarky na nichž svačíme. Na této boční rozsoše si chválím daleko menší provoz než na hlavním hřebeni. Vylézáme ještě na Sokolí ze kterého je vidět do kempu. Pomocí dalekohledu zjišťuji, že náš provizorní sušák leží na zemi. Ten fučák co si ho užíváme tady nahoře fučí i v údolí. Pak míříme do hlavního hřebu dnešního dne “Obšívanky“. Dříve vedl Obšívankou tzv. “Zbojnický chodník“, ale v současnosti je uzavřen. A vše co je zakázané nás láká. Ostatně jsme nebyli jediní, kdo tento den procházel Obšívankou. Sestup začíná v sedle Malé Nocľahy a prvních pár značek je zamalovaných, ale ostatní jsou v perfektním pořádku. Cesta vede kolem dolomitových skalisek, přes upravené schody a zábradlíčka vetknuté do skály. Tu a tam se otvírají pohledy do soutěsek a dále na Terchovou a Vyšné Kamence. Procházíme po 50 ti metrové římse jištěni řetězem a znova další schody, stupy a výhledy do Obšívanky. Konečně jsme stanuli na dně rokliny a podél bystřiny s křišťálovou vodou ve stínu skalních věží míříme k ústí. Necháváme za sebou značku o zákazu vstupu a do kempu nám zbývají poslední tři kiláky po cestě. V kempu dělám POSLEDNÍ fotku. Večer vyrábím karty na mariáš a mastíme prší. V noci začíná opravdu pršet, usínáme s přáním, aby to do rána přešlo. O půlnoci mě budí silný přívalový déšť. Normálně spím, že mě neprobudí volně metané prázdné bomby od vařiče ani dlažební kostky, ale dnes nějaká předtucha nebo co? Otvírám ložnici a v předsíňce, kde máme všechny věci, teče potok. Postupně vytahujeme batohy, jídlo, FOŤÁK, dalekohled, boty a ostatní promočené věci. V plavkách vybíhám ze stanu a stavím chabou hráz z šutrů, nepomáhá to, budeme to muset vydržet do rána. Běžím se podívat na potok, po křišťálově čisté vodě ani památky. Korytem se žene hnědá masa jakés břečky a k vylití z břehů chybí tak dvacet cenťáků. Ačkoli kličkuju mezi provazy deště, jsem úplně osprchovaný. Zalézám do stanu a čekáme na ráno.

Středa
Od rána sušíme věci. Je pod mrakem, ale občas vysvitne sluníčko. Na lavičce před stanem se vyhřívá vytopený foťák i objektiv. Máme po focení. Ani nově vyrobené karty nepřežily. Dnes máme odpočinkový den, jedeme se autobusem podívat do muzea v Terchové. Využíváme volného dne k nákupům v žalostně zásobeném supermarketu. Mají tu skvělé půlmetrové uzené korbáčiky. U plechového pětimetrového Jánošíka se do něj pouštíme, je skvělý. Začíná znova pršet. Schováváme se v Jánošíkově muzeu. Zasvěcený výklad z šedesátých let nás seznamuje s nelehkým životem Valachů v dolinách pod Malou Fatrou a o zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali. V nedalekém kostele mají velký pohyblivý betlém u kterého půl hodiny se zalíbením stojíme. Odpoledne slunce začíná znova pálit. Vydáváme se na druhou stranu od kempu do tři kiláky vzdálených Nižných Kamenců. Kdyby po cestě nerostly lesní jahody, tak by to byla úplně zbytečná cesta. V kempu přemísťujeme stan na vyvýšené místo. V noci opět prší.

Co říci na závěr? Celkově jsme vystoupali 5100 výškových metrů, takže příště to vypadá na Elbrus. Foťák to přežil a my taky. Už se těším na Korsiku.

mapa hřebene Malé Fatry

WESELKA

profil cesty po hřebeni

PS: Omluvte prosím kvalitu fotek, jsem rád, že jsem z toho utopeného foťáku vydoloval aspoň něco.