Sobota 30. června
Dalekou cestu z Čamlíkova (Malenovic u Zlína) do
Děčína si zpestřujeme upoceným výstupem na
královský hrad Bezděz založený Přemyslem Otakarem
II v letech 1265 - 1278. Je zajímavé, že samotný
Přemysl Otakar II se dostavby hradu zřejmě nedožil,
protože v srpnu 1278 padl v bitvě na Moravském poli.
Nejvíce se nám líbí na velké věži vysoké 34
metrů. Je odtud dobrý rozhled, ikdyž se dnes
prohánějí po obloze tmavé mráčky. Plán hradu si
můžete prohlédnout zde a rozhledovou růžici z věže
zde (252Kb).
Po krátkém cachtání (na plavání nemám ani zdaleka
chuť) na Máchově jezeře vyrážíme osvěženi dále.
Druhou naší zastávkou je zřícenina hradu Helfenburk
(Hrádek) u Úštěka. Před obcí Ostré narážíme na
rozcestník místního značení. Na obě strany se
dostaneme k hradu, na jednu je to 3,5 km a na druhou 2
km. Logicky vybíráme tu kratší a navíc si ji ještě
zkracujeme tím, že jsme si dojeli autem až za Ostrov,
kde značka odbočuje do polí. Příjemně naladěni
procházíme třešňovovišňovým sadem a už
vyhlížíme hrad. Po půlhodině stále nic. Ty dva
kilometry, z toho jeden autem nám nějak dlouho trvají.
No nic, stezka vede nad hlubokým údolím a hrad už
také vidíme. Ale stále ho nějak obcházíme. Po
tři čtvrtě hodině scházíme do údolí a krátkým
stoupáním se ocitáme před hradní branou. Hrad je
vytesán zčásti ve skále a zčásti postaven na ní.
Je to moc pěkná zřícenina. Nejlepší je opět
hradní věž, když už se nám zdá, že úzké
schodiště skončilo, objevíme naproti prévetu
další, ještě užší schody do kterých se sotva
vlezeme. A navíc si nevidíme pod nohy jaká je tam
šílená tma. Ale nakonec se přeci jen ocitneme na
střeše věže. Doporučuji projít místní značenou
trasu celou. Podle kilometrovníku je to celkem 5,5 km,
ale raději si ze dva kiláky připočítejte. Ale stojí
to zato. Na Helfenburk se vám otevřou pohledy ze všech
stran. Uvidíte krásné údolí, sníte spousty
třešní, vylezete nějakou tu skalku a na věži se
nezapomeňte rozhlédnout. Díky těm "dvěma"
kilákům se dostáváme do kempu v Ostrově u Tisé až
v sedm hodin večer. Pěkný kemp uprostřed skal s
možností koupání v blízkém rybníku, teplou sprchou
a solidními cenami. Co víc si přát.
Neděle 1. července
Ráno vstáváme brzy a po vydatné snídani spěcháme
na autobus do Tisé. Rychlým krokem procházíme
skalním městem Volské kameny a po hřebeni Tisských
stěn se spouštíme do Tisé. Horní pokladna je ještě
zavřená, tak šetříme na vstupném. Za jemného
mrholení stíháme na poslední chvíli autobus. V
Libouchci přesedáme do místního vlakového expresu
Litvínov - Děčín. Konečně si můžeme oddechnout.
Ranní stíhačka spojů skončila. Za tu chvíli jsem si
vinou špatných ponožek udělal plyskýře na patách,
takže zbytek dovolené prochodím v sandálech. V
Děčíně šplháme na Pastýřskou stěnu, je odtud
pěkný výhled na město. A pak už se ponoříme do
lesa. Udělalo se nám pěkně, až nepříjemně
pěkně. Pěkný pažák. Celá cesta po červeně
turisticky značené cestě je pěkná otrava. Stále do
kopce. Aspoň, že vede lesem. Na mapě KČT č.12-13
(aktualizovaný dotisk 1996) je špatně zakreslena po
asfaltové cestě v obci Bělá, ale naštěstí vede asi
o půl centimetru na mapě níže (o 250m jižněji v
terénu). Nakonec se na ni stejně napojí a část stejně musíme po ní. Od rozcestníku pod Koňskou
hlavou je to už paráda. Nejdříve se otevřou daleké
výhledy na stolové hory v Německu a potom co jsme se
vyškrábali na náhorní plošinu Děčínského
Sněžníku tak i na České středohoří a dále do
Čech. Na Děčínském Sněžníku je díky asfaltové
cestě od Hraniční boudy, rozhledně a restauraci
pěkně přelidněno. Pro cyklisty výborný výlet, pro
naše západní sousedy lehká dvoukilometrová
vycházka. Taky jich tu bylo nepočítaně. Z rozhledny,
na níž byla mimochodem pěkná kosa, je, jak to tak
bývá, výborný rozhled. Po cestě ze Sněžníku
potkáváme nevhodně obuté Sasíky a u restaurace na
Hraniční boudě opět. Zvažujeme, že si půjdeme dát
nějakou dobrotu, ale dešťová přeháňka se opravdu
jen přehnala, tak jsme pokračovali dál. Odsud je to do
kempu už jen 3 kilometry. Je to opravdu zvláštní
tahle náhorní plošina. Po tom co vylezete nějakých
300 výškových metrů na čtyřech kilometrech jdete
najednou po absolutní placce ze které vyčnívá jen
masiv Děčínského Sněžníku. Náš kemp je v
hlubkém údolí, které se do této placky zarývá z
německé strany. Leží tu až na samotných hranicích
obec Ostrov sevřená ze všech stran skalními stěnami.
Po večeři se bavíme tím, že sledujeme dalekohledem
lezce ve stěně. Lezci tu mají asi svůj ráj.
Pondělí 2. července
Jsme tu autem, takže by byl hřích toho nevyužít.
Budeme ho využívat k rychlejším přesunům. Dnes
vycházíme od děčínské nemocnice na druhou vyhlídku
nad městem Stoličnou horu. Tato trasa je prošpikovaná
výhledy na Labe. Prý romantickými. Možná někdy
byly, teď vede údolím železnice, silnice, je tam
překladiště lodí, jeřáby a nevzhledná kovová
konstrukce železničního mostu. Dnes mě to nějak
nebaví, celkem nuda. V půli cesty na Belvedér se
obracíme a po zelené se vracíme zpět. Udělali jsme
dobře, do cesty se nám postavila skalní Slunečná
brána. Stála za to. Vykroužili jsme takovou
nepravidelnou osmičku po turistických cestách a jeli
jsme se podívat ještě do kaňonu Suché Kamenice.
Kaňon je naprosto jedinečný, nejlepší je procházet
přímo v korytě Kamenice. Vysokánské skály tyčící
se přímo nad vámi, obrovské balvany v řečišti a
přítmí ještě umocňuje stísněný pocit. Má to ale
jednu chybu, neteče tu voda.
Úterý 3. července
Dnes nás čeká to nejlepší, chceme to stihnout v
pracovní den, protože o víkendu tu bude přecpáno.
Ráno balíme stan a přesouváme se do Hřenska.
Parkoviště je tu pěkně masné, ještěže nám jeden Vietnamec poradil levnější. Vydáváme se proti proudu
Kamenice do Tiché soutěsky. Soutěska se tu začíná
zužovat a už je tu první přístaviště s lodičkama.
Dál už se nedá pěšky. Naloďujeme se tedy a
pokračujeme lodičkou. Samozřejmě jsme museli
převozníkovi dát nějaký ten obolus. Skály teď
spadají přímo do vody. Průvodce a kormidelník v
jedné osobě se odpichuje dlouhým bidlem jak na kanále
v Benátkách a při tom posloucháme vtipný výklad. Z
dvaceti lidí jsme tu pouze dva Češi, i proto to asi v
němčině o trochu více prožívá. Mají tu i umělý
vodopád na splachovadlo. Přirážíme k molu u
výletní restaurace, kde si každý může sám opéct
zakoupeného buřta. Nezdržujeme se a tunely vytesanými
ve skále procházíme k dalšímu převozu v Divoké
soutěsce. Tento převoz je kratší a i převozník
nehýří tolik vtipem. U jezírka štěstí nasazujeme
ostré tempo, abychom se zbavili německých turistů a
po dvou kilometrech dorážíme do Mezní Louky. Dáváme
si grilovaný párek a znovu utíkáme Sasíkům. Teď
už nás nebudou otravovat. To se ale hluboce mýlím. Po
dvaceti minutách jdou nějací proti nám a ptají se
jak daleko to ještě mají k občerstvovačce.
Pozdravili a dokonce se snažili mluvit česky tak jim
docela rád odpovím svou chabou němčinou a jdeme dál.
Tento úsek je nejlepší, až k Pravčické bráně se
cestička klikatí přímo ve skále a my po vrstevnici
obcházíme jeden důl za druhým. Nad námi skála pod
námi skála. Samotná Pravčická brána je úchvatná.
Jakby nebyla, vždyť je to největší skalní brána v
Evropě. Opět platíme vstupné. A postupně obejdeme
všechny vyhlídky na Pravčickou bránu,
Pravčický
kužel, Pravčický důl a ostatní skály. Je odsud
vidět daleko do Čech i do Saska. Děčínský
Sněžník je také krásně vidět asi 17 km vzušnou
čarou. Ikdyž je pracovní den je tu přelidněno.
Loučíme se tedy s bránou a scházíme Pravčickým
dolem kolem jeskyně Českých bratří do Hřenska a pak
už frčíme do Jetřichovic, kde hodláme zakempovat. V
Jetřichovicích si připadáme jako na Safari, do kempu
se musí brodem. Hned vedle je koupaliště na které
můžeme zadarmiko. Koupel je skvělá ikdyž je voda
třícentimetrová.
Středa 4. července
Dnes máme na pořadu okruh kolem Jetřichovic. První
naše zastávka je opět v kaňonu Kamenice u Dolského
mlýna. Je to pěkně strašidelná stavba teda
zřícenina bývalého mlýna. Těžko uvěřit, že tady
na samotě uprostřed temného lesa mohl někdo žít.
Příkrým výstupem mezi skalami a kolem hřbitova
vylézáme ze soutěsky do Vysoké Lípy. Na Ptačím
kamenu potkáváme opět Němčoury. Hned na mě jeden
vybafne jak se dostanou do soutěsky, tentokrát ale ani
nepozdraví tak mu odpovím, že nevím a to mi drze z
kapsy čouhá mapa. Šak si ji mohli taky koupit, vždyť
to pro ně není takový neřešitelný problém, nebo
že by nerozuměli mapě? Zkracujeme si cestu po asfaltce
na Větrovec. Odtud už to máme jen skok na Malou
Pravčickou bránu. Je stejně skvělá jako Slunečná
brána u Kamene. To nej nás teprve čeká. Loupežnický
sklaní hrádek Šaunštejn. Jsem naprosto uchvácen,
Alča má trochu trauma z viklajících se žebříků a
uzoulinkých průchodů. Je to ale paráda. Na samotném
vrcholu měli loupežníci vytesané ve skále pokoje a
jímku na obilí. Pokračujeme na další skalní
vyhlídky. Na Rudolfově kameni nás zastihla bouřka.
Naštěstí je na vrcholu postavena budka, takže jsme
nezmokli. Po půlhodině jsme mohli jít dál. Občas
nás přes nos praštil strašlivý zápach z právě
rostoucích hub zvaných hnojník smrdutý, který
opravdu vypadá jak falus, kterýžto název má v
latině. Následovali další zajímavosti. Jeskyně
Tetřevna, vyhlídka na Vilemínině stěně a Mariině
skále. Pak už jsme z Jetřichovických stěn sešli
dolů do Jetřichovic a doplnili zásoby ve značně
předraženém obchůdku a hurá na koupaliště.
Čtvrtek 5. července
Z Doubic, do kterých se opět odvážíme autem,
šlapeme do Kyjovského údolí a poté po asfaltce až k
hranicím s Německem. Dnes potkáváme na každém kroku
cyklistu a to i na místech, kde se to pro ně vůbec
nehodí. To si takový tatínek vymyslí nějakou trasu
aby toho viděli co nejvíc a vytáhne rodinku na
cyklovýlet. A potom se rodinka diví a následně
skuhrá, protože musí kola půl cesty tlačit do
neuvěřitelných krpálů. Sakra ty cyklostezky tu
nejsou pro srandu králíkům. Naštěstí od zaniklé
osady Zadní Doubice jich ubylo. Celá další trasa vede
opět po serpentinách ve skalách. Největší
zajímavost je asi na kilometrové odbočce úzkým
kaňonem do údolí říčky Křinice, která zde tvoří
hranici. Je to sklaní brána zvaná Černá. Kaňon se
postupně zužuje a v tom nejužším místě protéká
touto branou. Musím (Alča se mnou nejde) do koryta a
projít krátký tunýlek pod branou po kamenech ve
vodě. A pak už potok vtéká do Křinice. Po proudu i
proti se nedá dostat opět tu říčka protéká
kaňonem, kde skály spadají přímo do vody. Škoda že
nezpřístupnili tento kaňon to by bylo skoro jak ve
Slovenském ráji. Vracím se skrz bránu zpátky k
rozcestníku kde na mě čeká Alča. Na Tokáni se
osvěžujeme chlazenými nápoji a českou zmrzkou. To je
ale paráda, furt samý Schöller a Algida a tady mají
obyč českou. Na mapě jsou zakresleny Úzké schody,
moc jsem se na ně těšil, ale pěkně mě to zklamalo.
Celou dobu lezeme do schodů, ale že by byly úzké to
ne. Nahoře mě to trklo, dole na rozcestníku bylo
napsáno Příkré ne Úzké. Na jednom místě je
značená odbočka, vydávám se po ní a co to? Hledím
dolů do úzké průrvy se zhrouceným zábradlím.
Pouštím se dolů, průrva zahýbá doleva, nohy
kloužou na blátě už skro visím na pohyblivém
zábradlí. Průrva opět zatáčí, tentokrát doprava,
ale dál už to nejde, už se není za co držet a navíc
v těch sandálech. Ano, místo toho aby tento
atraktivní úsek opravili udělali objížďku a
přejmenovali schody z Úzkých na Příkré. Dál
pokračujeme lesem a poohlížíme se po nějakém
hřibu, bohužel nerostou. A to už jsme u auta v Doubici
a tak frčíme zpět do kempu se zastávkou v tom drahém
obchůdku. Hurá na koupaliště.
Pátek 6. července
Dnes máme odpočinkový den. V Jiřetíně pod Jedlovou
mají přístupnou štolu kde se těžilo stříbro. Jsme
sami, tak máme průvodce jen pro sebe. Štola je
vysekaná přímo ve skále a nejsou tu potřeba žádné
zpevňující překlady a zařízení. Vidíme žíly
probíhající masívem, díry po vrtácích do kterých
se cpal střelný prach a zkužební výkopy. Průvodce
nás seznamuje z minulostí štoly, hornících a
historií hornické obce Jiřetín. Je tu skvělá zima,
rozhodně lepší než ta třicítka venku. Návštěvu v
Jiřetíně zakončujeme výstupem přes Křížovou horu
na Jedlovou s rozhlednou. Kousek odtud ještě
navštěvujeme centrum Tolštejnského panství
zříceninu hradu Tolštejn. Tolštejnské panství je
jak přes kopírák vzané Valašské království.
Vydali si svoji mapu, turistického průvodce, sbírání
razítek a měnu tolštejnský tolar. Skupina uřvaných
německých skautíků nás provází celou dobu. Nakonec
sestupujeme do Jiřetína a hajdy na koupaliště.
Sobota 7. července
Je pod mrakem, doufám, že nám to tenhle poslední den
ještě vydrží. Je děsné dusno. Auto parkujeme v
Brtníkách u ústavu sociální péče pro mládež
odkud se ozývají jakési skřeky. Na rozhlednu na
Vlčí hoře to máme co by kamenem dohodil. Ve věži
rozhledny jsou historické fotografie, mapy a průřez
rekonstrukcí rozhledny. Na samotném vrcholku jsou u
každé světové strany ručně kreslená podsvícená
panoramata. Bohužel dnes není moc daleko vidět.
Pokračujeme kolem zrenovované Verunčiny studánky do
obce Vlčí Hora. Tady scházíme ze značky a bereme to
přes les do kaňonu Panského potoka, tady je ten
opravdový klid. Daleko od uřvaných Němců a
nebezpečných cyklistů. V celém kaňonu nepotkáme
živou duši. Zato až se napojujeme na zelenou
turistickou značku směrem na Brtnický hrádek
začíná to tu být jak na Václaváku. Dokonce jakási
rodinka s kočárkem. Věřili byste tomu? S golfovými
holemi si to drnkali přes kameny do šíleného krpálu,
ti lidi snad nemají rozum. Na pěkné skalní vyhlídce
Brtnickém hrádku pojíme něco tuňáka s chlebem a
cibulí a jdeme dál. Cestou míjíme Jeskyni Velký
pruský tábor s uzounkým přístupem a další
vyhlídku, tentokrát Soví. No a to už je jen skok do
Brtníků. Na místní turistické mapě, kterou měli
vyvěšenou v rozhledně na Vlčí hoře jsem si všiml
bývalého větrného mlýna v nedalekých
Mikulášovicích. Jedeme se tam podívat. Po krátkém
monitorování terénu vybírám kopec nad obcí zvaný
Větrník a vydáváme se k němu. Je tu malý lesík s
pozůstatky kruhové stavby. Bezpochyby onen bývalý
mlýn. Nedaleko jsou do starého javoru vrostlé
turistické směrovky z roku 1972. Jak je vidět kdysi
tudy vedla turisticky značená trasa. Od člověka na
rozhledně jsme se dověděli, že tu ve mlýně kdysi
bývali i hospoda. Pod kopcem Větrník, na kterém se
dnes pasou krávy, jsme u jednoho domu objevili i
mlýnské kameny které by mohli být z onoho mlýna.
Jedeme se ješetě podívat do Kyjovského údolí na
tamní naučnou stezku. To nejlepší nakonec.
Začínáme úzkým asi 50 cm širokým průchodem mezi
ploty hřbitova. Samý žebřík, vyhlídka, chody,
nahoru dolů prostě paráda. Vřele doporučuji. A hurá
na koupaliště. Večer slyšíme v rádiu, že se žene
nějaká vichřice s přívalovými dešti. Proto auto
odvážím za brod abychom se ráno odsud dostali, kdyby
stoupla hladina. V 9 hodin to začíná silným větrem,
který ale zdaleka není vichřicí. Chrání nás
údolí ve kterém leží kemp. Pak začal slejvák,
který trval až do rána.
Neděle 8. neděle
Naštěstí deště nebyly tak silné, aby to zvýšilo
hladinu. Takže jsme v klidu sbalili stan, posnídali a
za občasných přeháněk vyrazili směrem k domovu. Do
cesty se nám připletl hrad Houska, nedávno
zpřístupněný pro veřejnost. Na Bezdězu minulou
sobotu jsme se dočetli, že by tu dnes měli být
nějací šermíři a jarmark. Hrad je pěkný a
vystoupení skupiny historického šermu nahradilo
zážitky z nedostatku nábytku na hradě, který
majitelé Šimonkovi v restituci nevysoudili. Na jarmarku
byli košíkáři, hrnčíři, dráteníci a pekaři,
kteří nabízeli housku s Housky a rohlík se zapečenou
klobásou. Dobrý. No a pak ještě Alča nedala pokoj
dokud jsme nenasbírali kilo borůvek a mohli jet domů.
Cestou jsme dohnali to špatné počasí co přes nás
přešlo v noci, takže cesta to moc příjemná nebyla.
Ale šťastně jsme dojeli domů a už se těšíme na
16ti denní výpravy na Slovensko.
weselka
|
