Do konce roku 1997 měla naše firma v Malé Úpě chatu, proto využíváme poslední možnosti levného ubytování a tohoto léta míříme do našich nejvyšších hor. Cíl letošního chození po horách vybírám také kvůli vzpomínkám ze školy, kdy jsme Krkonoše navštívili v rámci čtyřdenního výletu. Byl to velmi vydařený květnový výlet s pěkným počasím a zbytky sněhu na vrcholcích, a proto jsem zatoužil opět se podívat na Sněžku, do údolí Bílého Labe a na krkonošské vodopády a ukázat Alence kdeže jsme to závodili, kdo první stane na vrcholu naší nejvyšší i jiné hory.

Nový týden začínáme snídaní v autobuse do Špindlerova Mlýna. Chtěli bychom dojít k prameni Labe a sestoupit Labským dolem zpět do Špindlu. Největší výškový rozdíl překonáváme lanovkou na Medvědín a přes rašeliniště a Šmídovu vyhlídku šlapeme na Zlaté návrší. U mohyly dvou lyžařů Hanče a Vrbaty svačíme a při tom pozorujeme na dvacet kilometrů vzdálené Sněžce různobarevný hádek lidiček stoupajících k vrcholu. Přehlížíme Labský důl, Vysoké Kolo i Kotelní jámy. Od Zlatého návrší pokračujeme po okraji Labského dolu až k Pančavskému vodopádu padajícího do 140 metrové hloubky. Mám úžasný pocit, když si stoupnu úplně na kraj hledím do té bezedné propasti. Pohled je sice trochu zkalen vykáceným lesem v Labském dole, ale stejně je to supr. O kousek dál ještě fotím tři paví očka na pařezu a už si to štrádujem kolem nevzhledné barabizny (Labská bouda) k prameni Labe. U pramene je dnes nátřesk, ale nic si z toho neděláme aspoň nás může někdo vyfotit pěkně spolu. Trošku se mácháme v prameni a mizíme nahoře za osamělým skaliskem Violíkem. U Sněžných jam fučel silný severák z Polska, proto jsme se schovali do závětří polské boudy Wawel. Sněžné jámy jsou vlastně dva ledovcové kary o hloubce 215 metrů s dobře patrnými čelními morénami. Na dně jam jsou dvě malá jezírka. Pohled do Polska je ještě žalostnější než do Labského dolu. Celé vrcholové partie, kde dříve rostly smrky, vypadá jako po požáru. Holé kmeny smrků z té výšky vypadají jako bodlinky obrovského zaprášeného ježka, po jehož hřbetě se procházíme. Dobře si pamatuji jak les vypadal před dvanácti lety. Sám jsem se na vlastní oči přesvědčil, za jak krátkou dobu umíme přírodu zničit. No nic, už toho nechám, takové stesky jste si určitě už mnohokrát přečetli od jiných. Sestoupili jsme tedy znovu k Labské boudě a od ní kolem Labského vodopádu do Labského dolu. Ze začátku ještě bylo co obdivovat. Třeba Labské meandry nebo Pančavský vodopád zespoda, ale jak jsme zašli do lesa a minuli Pudlavu, také s vodopádem, zdála se nám cesta příšerně dlouhá. Konečně Špindl. Nasedáme do autobusu a odjíždíme směr Velká Úpa. Dnes máme v nohách 24 km. Večer tradičně zamažeme karty a hajdy na kutě, zítra to bude zabíračka.

V úterý se znovu necháváme vyvézt lanovkou, tentokrát z Růžohorek na Sněžku. Nedobyli jsme sice Sněžku po svých, ale čekalo nás dnes mnohem víc. Sestupem ze Sněžky jsem si připomněl zběsilé závody na vrchol před dvanácti lety. Asi v polovině sestupu je odpočívadlo z něhož je nádherný výhled na Obří důl, Úpský vodopád a Luční horu. Zapomněli jsme si pasy, proto dole zrychleným krokem míjíme polské pohraničníky a přes úpské rašeliniště docházíme k Luční boudě. O svačinu jsme se podělili s místním bernardýnem, div že nám neuchňapl i ruku. Naše další cesta pokračovala nádherným údolím Bílého Labe s mnoha peřejemi a kaskádami. Z jedné strany kropenaté Čertovo návrší a z druhé strmé Kozí hřbety z nichž občas v zimě padají laviny. Sestup po kamenité stezce je pro Alenku celkem obtížný, protože se ještě po kamenech neumí tak obratně pohybovat, ale zvládla to a za odměnu si mohla u Boudy U Bílého Labe smočit nohy v ledové vodě. Ale nakonec jsem tam vlezl jenom já. Na Bílém Labi a potom hlavně na jeho přítoku Čertově strouze jsme obdivovali “hrazenářské stavby”. Dále pokračovala cesta nepříliš přitažlivým vykáceným úsekem až ke Špindlerově boudě a odtud po státní hranici až k osamělému skalisku Słonecznik. Česky se nazývá "Polední kámen" a je u něj kamenná lavička od prvních dobyvatelů krkonošských hřebenů. Je odtud vidět do Polska na rozestavěnou přehradu u Sobieszóva. Další zastávku s povinným focením jsme si udělali u Velkého a malého rybníka (Wiełky a Mały Staw) a pak už jsme pod Sněžkou nabírali síly na poslední úsek naší dnešní tůry. Alenka si stěžuje, že ji bolí nohy, ale nakonec si dokonce trošku schrupla. Alenka nepočítá kolik kiláků už máme v nohách, takže dokud jí to nepovím je to celkem v pohodě. Šíleným, ale pěkným sestupem ze sedla jsme sestoupili k bývalé vodárně přečerpávající vodu na Sněžku a potom už spěchali Obřím dolem na autobus, aby jsme se poslední tři kilometry svezli. Myslím, že Obří důl se svými morénami, kary, roklemi, vodopády a lavinovými svahy, ať už jdete nahoru na Sněžku nebo dolů do Pece pod Sněžkou je jedním z nejkrásnějších. Dnešní kilometráž - 33. Říkám to Alence 500 m pod naší chatou a zbytek cesty do kopce ji musím tlačit. Asi jsem jí to neměl říkat tak brzo.

Na středu jsem naplánoval odpočinkový den, ale válet se nebudeme. V hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou si půjčujeme horská kola a jedeme se podívat do Albeřických lomů. Měly by tu být tři jeskyně Albeřická, Celní a Krakonošova. Nacházíme Krakonošovu jeskyni, je zatopená. Říkáme si, že tak budou asi vypadat všechny a po svačince vyrážíme nazpět. V Dolních Lysečinách navštěvujeme soukromou galerii jednoho krkonošského umělce a potom už šlapeme do pedálů nahoru k Velké Úpě. Naše zadky cítily dlouhou absenci cyklistického sedla a hlasitě se ozývaly. Proto si u restaurace na Rybárně dopřáváme krátký odpočinek a povyražení s malým čoklíkem. Nakonec jsme šťastně dojeli a odevzdali v pořádku kola a zbytek dne už jen lenošili na sluníčku (Alenka, protože jí byla zima) nebo u pumpy a korýtka s vodou (Já).

Kritickou středu jsme přežili a proto si dnes můžeme dát znovu do těla. Z Pece p. S. vystupujeme mírně stoupající cestou až do sedla k boudě Výrovka. Výstup byl z důvodu neustále pekelně pečícího slunce celkem náročný. Teda pokud mluvím za sebe, musel jsem nahoře převlékat tričko. Další část naší cesty vedla po hřebeni s krásnými výhledy na Luční horu, Sněžku a do údolí Labe a Úpy. Po cestě sbíráme borůvky na kterých si večer pochutnáme s nanukáčem. U Pecháčkovy desky odbočujeme na Liščí horu a z ní sestupujeme k Hrnčířským boudám a přes Slatinnou stráň jsme zamířili k Černé hoře. Pod vrcholem Černé hory se nachází Černohorské rašeliniště kde jsme mohli obdivovat odkvetlý suchopýr pochvatý, který tvořil mohutné koberce bílých kvítků na povrchu rašeliniště. Na naučné stezce je i vyhlídková věž z které přehlédnete celé rašeliniště. Pokračujeme po žluté turistické značce přes Huberovu vyhlídku na vykácené planině. Hodně nás udivilo, že les byl vykácený až k samé hranici rašeliniště. Kůrovec i tady vykonal své. Rychle spěcháme ať už jsme zase v lese pod stromy a unikneme spalujícímu slunci. Sestupujeme dál a asi po dvou dalších kilometrech vycházíme opět z lesa. Tentokrát ale na krásnou zelenou horskou louku s popásajícíma se kravičkama. V pozadí stojí horská farma Sosna. Zastavujeme se na malé občerstvení. Příjemná samoobsluha, velký výběr přírodních produktů. Odpočíváme ve stínu velkého javoru, Alenka u sklenice borůvkového jogurtu a já u medvědího mlíka (obyčejné kravské s rumem). Mlíko mi moc nechutnalo, proto jsem si dal ještě jogurt. Tak a do chaty to máme už jenom kousek. Alenka se pokouší vyznat v mapě, ale radši to beru do svých rukou. Dnes máme v nohách 22 kilometrů a ani to necítíme. Zbytek dne se vyhříváme na sluníčku, já opět v kombinaci s ledovou sprchou a pozorujeme z verandy blížící se mraky. Na déšť už nečekáme a balíme sušící se věci a jdeme mastit karty do postele. V noci nás probudila vichřice a proudy vody valící se na skleněné tabulky v oknech. Říkám si: “Snad to do zítřka přestane” a usínám.

WESELKA

mapa Krkonoš