7. - 21. 8. 1999

Při cestě autobusem z lyžovačky na Velké Rači nás Bob Pýcha z CK Rapant pozval za slušný peníz na turistický zájezd na Korsiku. Učarovala nás už jen s vyprávění těch co tam už byli. A co teprve až tam budeme. Bude to naše první větší zahraniční dovolená s Alenkou, takže se do té exotiky těšíme. Na Korsice najdeme úplně všechno - hory, lesy, dolomity, vodopády, kaskády a taky Napoleona.

 

Calanche

 

 

 

 

Sobota 7. 8. 1999

Jako obvykle balím narychlo a v sobotu po tréninku ještě doma uklízím, aby se naši vrátili do čistého domova. Doufám, že jsem nic nezapomněl. To se pozná na Korsice. V jedenáct hodin večer na autobusovém nádraží ve Zlíně nakládáme autobus banánovými krabicemi s jídlem a batožinami a konečně vyjíždíme. Okamžitě ve spacáku zabírám uličku a až na rakouské celníky všechno ostatní zaspávám.

Neděle 8. 8. 1999

Cesta přes Itálii je v tom vedru únavná, ještěže zastavujeme na tři hodiny odpoledne u pláže v Lignanu. Skvěle jsme se osvěžili ve špinavém moři. Vůbec mi to nevadí, už se těším na to čisté na Korsice. Přejíždíme na západní pobřeží do Pisy, podívat se jak to s tou věží skutečně je. Opravdu je šikmá. Foto věže v šeru vychází jen našim lepším foťákem. V Livornu se naloďujeme na palubu parníku společnosti Corsica Ferries a odrážíme se od italských břehů. Rozložili jsme se na lehátkách na horní palubě, Alenka usnula ještě dřív než jsme vypluli. Já ještě chvíli pozoruji vzdalující se přístav a blikající maják. Pak už jsem z hledění do hvězdného nebe přešel v hledění do sebe.

Pondělí 9. 8. 1999

Budíme se po šesté. Loď křižuje kolem přístavu v Bastii. Normálně by cesta trajektem měla trvat asi 4 a půl hodiny, ale protože v Bastii pracují až od sedmi, musíme počkat. Konečně přirážíme ke korsickým břehům. Je tu trochu blázinec, protože přistály najednou tři lodě. Nakonec se tedy vymotáváme naší Karosou z toho blázince a frčíme do hor. Našim dnešním cílem je vesnička Lozzi u jezera Calacuccia. Karosa šplhá serpentinami udolím řeky Golo. V hloubce pod námi leží ohořelé zbytky automobilových karoserií a mezi nimi pobíhají vepříci a protéká zurčící říčka. Máme naplánovanou koupačku u jezera, ale nacházíme sqvělé kaskády v soutěsce. Chvíli sice protestuju, že se tu nedá plavat, ale brzo mě to přešlo. Byla to nádhera, pstruzi, vodopád a tak. Osvěženi, vyjíždíme nad vesničku do kempu, kde se většina ubytovává. Druhá odolnější skupinka balí plnou polní a vydává se směrem k chatě Ercu pod nejvyšší horou Korsiky. V šest hodin odpoledne po vydatné večeři vyrážíme i my s Alenkou. Krajina se rychle mění. Zmizely borovice a korkovníkové duby a vystřídala je macchia ostnatá rostlina kvůli níž si nejde zkracovat cestu. Musíme po prašné silnici po které se dá vyjet autem až k parkovišti zhruba 1500 m nad mořem. Sem tam se pase nějaká kráva. Nevím teda na čem, když tu roste jen ta macchia, ale pořád cosi okusujou. Od parkoviště už musí každý po svých. Za kopečkem je už vidět majestátně se tyčící masiv Monte Cinta. Chata Ercu leží ve velkém žlebu na jeho úpatí ve výšce 1580 m. Chvíli po nás přichází člověk z horské služby, který po nás chce za přespání v chatě 50 franků na hlavu. Komunikace s ním byla možná díky naší překladatelce Silvě. Říkáme mu, že se asi zbláznil a že přespíme venku. Na to on, že večer přijde bouřka a zítra odpoledne bude taky pršet. Takže musíme vyrazit nahoru nejpozději v pět ráno, aby jsme se stihli vrátit do oběda. Nakonec jsme se s ním domluvili, že budeme spát venku a platíme za bivakování 10 frantíků za osobu. Když bude pršet, vlezeme do chaty a zbytek peněz mu tam necháme. Stejně je zajímavé jak rychle věděl, že jdeme nahoru. Asi má v kempu nějakého bonzáka, který hned žhavil telefon. Uložili jsme se tedy pod jasným nebem a usnuli. O půlnoci nás budí liják a tak musíme do chaty.

Úterý 10. 8. 1999

Ráno prší, jen občas si dává déšť oddech a vykukuje sluníčko. V jedné takové přestávce vyrážíme aspoň k jezeru Cinto. Postupně se sílícím deštěm a větrem slabší jedinci odpadávají a vrací se k chatě. Šest nejsilnějších (já, Alenka, Bob, Silva, Dan a Dáša) pokračují dál. Při překonávání skalních stupňů nás málem odfoukává vichr z hor. Dešťové kapky se mění v ostré jehličky, které neustále bičují naše holé tváře. Asi 50 výškových metrů pod jezerem končíme. Bouřka sílí, už to opravdu nejde dál. Schováme se pod převisem a dáváme si panáka na zpáteční cestu. Jen co vlezeme do chaty, vysvitne sluníčko. Štve mě to. Říkám: “Jdu nahoru“, ale v tom to zaburácí a z nebe opět padá voda. Že bych se nepodíval se na nejvyšší horu Korsiky? Při dalším vykouknutí sluníčka jsem zase rozhodnutý jít, ale opět mě déšť zažene zpět. V jednu hodinu odpoledne má přijít ta bouřka. Jestli nepřijde jdu nahoru. Nepřišla. Bohužel nikdo neměl tolik odvahy, aby se ke mě za slabého deštíčku připojil. Jen Alenka, ač jsem ji posílal zpátky do chaty šla se mnou. Nasazuji ostré tempo, protože nevím jak se vyvine povětrnostní situace. Ale přestává pršet a mraky táhnou na jih. Cesta je značena kamennými mužíky, ale na některých místech jich je tolik, že nevím kterého si mám vybrat dřív. Výstup je celkem v pohodě, v poslední třetině si ale už člověk musí pomáhat rukama. Od chaty Ercu na vrchol Monte Cinta to má trvat podle ukazatele 3 hodiny. Vybíhám to za hodinu a patnáct minut. Fouká tu pěkný severák. Vyčasilo se a tak mám na všechny strany nádherný rozhled. Vychutnávám pocit vítězství a kochám se. Na jihu Monte Rotondo, v údolí jezero Calacuccia a pode mnou maličká chata Ercu. Na západě mraky obklopený vrchol korsického Matternhornu Paglia Orba. Pokochaný, jím vrcholovou tatranku a dělám autofoto. Při tom mi vichr odnáší kšiltovku do východního údolí. No nic, nasazuji šátek a sbíhám dolů. Cestou z vrcholu potkávám dva Čechy. Po půlhodině se potkávám i s Alenkou a za další půlhodinku už jsem dole v chatě. Dole na nás už nikdo nečeká, vydali se zpátky do Lozzi. My ale zůstáváme v horách a ustýláme si u parkoviště. Večer opět přijíždí místní výběrčí bivakovného a od Francouzů a Italů vybírá po padesáti francích. Já ale znalý místních poměrů, zachraňuji nás a krajany navrátivši se z Cinta před touto nehoráznou sumou a platíme jen 10 franků za bivak. Za to nás krajani pozvali na večeři. V noci je pěkná kosa, před smrtí umrznutím nás zachraňuje oblečení, které na chatě Ercu zapomněli naši.

Středa 11. 8. 1999

Budíme se do nádherného dne. Východ slunce je úžasný. Sestupujeme zkratkami do Lozzi. Už víme jak se pohybovat mezi keříčky macchie tak se ani nepoškrábem. Dole nás všichni vítají a blahopřejí ke zdolání vrcholu. Až do konce získávám přezdívku Ten co byl na Cinto. Po snídani nasedáme do autobusu a vyjíždíme do sedla Vergio a odtud naše silnější skupina jde pěšky přes kaskády Aitone do Evisy kam jsou zavezeni ti slabší. Cestou pozorujeme přes diskety zatmění slunce. V Evise už víme že nestíháme dohodnutý odjezd autobusu. Šíleným úprkem zdoláváme ještě šílenější sestup do soutěsky Spelunca. Držím se s ostatními draky na čele i přes to, že jsou mé nohy rozbolavělé z Monte Cinta. Na místě, kde jsme se měli setkat z druhou skupinou nikdo není. Jsou ještě pomalejší jak my a to jdou o osm kiláků míň. Dáváme osvěžující koupel v kaskádách a tůňce do které skáčeme z kamenného mostu. Na večer přijíždíme do přístavního městečka Porto. Těším se, že si konečně zaplavu. Zaskočili nás ale pětimetrové vlny. To se člověk do toho nebojácně vrhne, vlna ho smete, udělá pár kotrmelců a leží zase na pláži. Anebo ho trefí šutr do hlavy a zpětná vlna mu nedovolí, aby se vůbec vydrápal na břeh. Kemp v Portu byl jeden z nejlepších ve kterém jsme stanovali.

Čtvrtek 12. 8. 1999

Lenoši celý den leží u moře, ale my lenoši nejsme tak děláme výstup na skálu přímo nad mořem Capu d´Orto (1294 m). Zhruba do 450 výškových metrů se necháváme vyvézt autobusem a pak pokračujeme po svých. Cesta je jedna z mála značená barevnými pruhy na stromech. Z počátku vede borovicovým lesem v hodně zakroucených serpentinách. Po pár kilometrech nás to přestává bavit a zkracujeme si cestu jak jen můžeme. Konečně jsme nad lesem, tady začíná pásmo zvláštně vytvarovaných děravých oranžových skal. Každá nám připomíná nějaké zvíře nebo věc a navíc se nám v jejich průhledech začínají otvírat nádherné rozhledy. Překonáváme další skály a balvanité moře a dostáváme se na “Planinu mužíků”, jak jsem ji nazval. Je tu postaven jeden kamenný mužík vedle druhého, taková malá armáda. Nad planinou s mužíkama zdoláváme poslední skalní stupeň a už stojíme na vrcholu. Na východě se majestátně tyčí Paglia Orba a Monte Cinto, na jihovýchodě Monte Rotondo, prostě celé hornaté vnitrozemí. Na severu přímo pod námi se vine hluboká soutěska Spelunca a na západě také přímo pod nohami záliv přístavu Porto. Jedinečný pohled umocňovala nádherně modrá mořská hladina čeřená bílými hřebínky vln. Svačíme a čekáme na ostatní. Jakási Němka nám dělá skupinové vrcholové foto a můžeme se dát na sestup. Ještě než se vydáváme dolů nacházím hliníkovou láhev značky SIGG, bude se hodit. Dolů jdeme jinou cestou, mnohem zajímavější s výhledem na moře a navíc žádná honička. Večer se opět koupeme ve slaných vlnách, Alenka správně podotkla, že to je boj o život. Za tmy navštěvujeme přístav a městečko Porto. Chodíme kolem restaurací a slintáme.

Pátek 13. 8. 1999

Alenka má dnes svátek. V kempu balíme a jedeme o kousek dál. Řidič nás opět udivuje co dokáže v úzkých serpentinách s dlouhým autobusem. Zastavujeme v kraji rozvrásněných rudých skal nad mořem Calanche (Psí hlava). Opět studujeme děravé skály v podobě psí hlavy a jiných a pozorujeme z výšky modré moře. Po nákupu dlouhatánských baget pokračujeme k jižnímu okraji ostrova. Dnešní koupačka je squělá, nádherná modrá voda v laguně a spousta podmořského života. Beru Alenku s sebou aby s toho taky něco měla. Vyzvedám k ní ze dna mořského různé potvory, ježky, sumýše, rybičky, žahavé medúzy hvězdice a společně je na hladině studujeme. V Ajacciu si ustýláme v plném kempu na hřišti vedle jakési anglické náboženské sekty. Do noci zpívají a hrají na kytaru. My mladí z našeho zájezdu se taky sesedáváme na jednu hromadu, ale ne kolem kytary ale kolem flašky vína.

Sobota 14. 8. 1999

Dnes vyrážíme opět do hor. Ze sedla Vizzavona sestupujeme k spodnímu konci Anglais (Anglické kaskády) a potom korytem potoka vystupujeme přes kaskády a vodopády směrem vzhůru. Podle průvodce se dá za 9 hodin dojít až na Monte d´Oro, ale nemáme dost času, tak se neženeme s některými a v pohodě se kocháme vodopády a okolní přírodou. U velkého vodopádu na úpatí Monte d´Oro se obracíme a přes chatrné dřevěné mostky sestupujeme zpátky. Z jednoho jezírka s pětimetrovým vodopádem si děláme soukromé a vyhříváme se na sluníčku. Do křišťálové vody jsem se vrhl jen , Alenka, po tom co vsunula do vody palec pravé nohy, usoudila, že to je na srdeční kolaps a spokojila se se svačinou. Ale i o tu se musela dělit s všude pobíhajícími vypasenými ještěrkami, které ji žraly tuňáka přímo z ruky. Je zajímavé, že chleba nechtěly. Čas se nachýlil a proto balíme a sestupujeme po GR20 (turistická cesta protínající celou Korsiku od severu k jihu) ke spodnímu konci Anglais. Dole, asi tak o tři kiláky níž, je voda už docela teplá. Ve smluvený čas jsme u autobusu. Dan s Dášou a Radek s Ilčou se došplhali až do sedla pod horou s pěkným výhledem a zase makali zpátky. Čtvrt hodiny po tom přišel i třiašedesátiletý pan Pisklák, který během šesti hodin vylezl až na Monte d´Oro (2389 m) a vrátil se. Jeho manželka už měla pěkný strach. Novým hrdinou zájezdu se stal senior, který vylezl během šesti hodin na dvoutisícovku.

Neděle 15. 8. 1999

Celý den se pečeme ve 40° vedru, střídavě ležíme u moře, koupeme se a chodíme do kempu v naději, že je tam menší vedro. Nebýt bohatého podmořského života asi bych to nevydržel. Konečně je večer a my jedeme do Ajaccia na oslavy narození Napoleona Buonaparte. Ve městě hraje s nainstalovaných reprobeden korsická hudba a my opět chodíme s Alenkou mlsně kolem restaurací, stánků s pečeným masem a jiných jarmarečních pochoutek a zboží. Nezbývá nám nic jiného než zkoumat nezralé datle na datlových palmách. Oslavy vrcholí ohňostrojem hodinu před půlnocí. Nádherná podívaná je zkažena požárem lodi ze které je ohňostroj vystřelován. Večer se omladina opět slézá u skluzavky a pískoviště.

Pondělí 16. 8. 1999

Přejíždíme přes typicky korsické městečko na skále s úzkými pokroucenými uličkami Sartene do Bonifacia. Po cestě zastavujeme u moře na koupání. Na pláži je bordel z řas, ale mě to nevadí celé dvě hodiny se potápím. Načapal jsem na hruškách dva rejnoky, ale nedovolily mi se přiblížit na víc jak tři metry. Alenka si taky přišla na své. Navečer přijíždíme do Bonifacia. Narychlo domlouváme projížďku lodí a během půlhodinky už sedíme na palubě pod korsickou vlajkou. Vyjíždíme z přístavu plném masňáckých jachet a chvíli se honíme s Moby Dickem, ale nestačíme. Právě zapadá slunce, spouště fotoaparátů cvakají. Slunce se schovává mezi rudé obláčky až nakonec zmizí za útesem. My ale už vplováme do jedné z mnoha jeskyní - Dračí. Překlad Silvy nás provází geologickými zvláštnostmi, historií města na bílých útesech a přístavu. Už za tmy se vracíme do přístavu, kde na nás čeká krásně nasvícený trojstěžník. Následuje noční prohlídka města. Úzké uličky, pevnost, obchůdky a zase ty kavárničky a restaurace. Všude je živo. Furt chci něco kupovat, ale vražedné pohledy mé roztomilé Alenky mě od toho odrazují. Unikáme tomu hemžení v uličkách, procházíme vnitřkem strašidelných hradeb a nakonec usínáme v kempu pod hvězdičkami a s mravenci po celém těle.

Úterý 17. 8. 1999

Před tím než naši Karosu otočíme směrem na sever procházíme se na nejjižnější cíp Korsiky a Francie. U majáku rostou kaktusy které zrovna odkvétají. Ze zbytků opevnění Maginotovy linie z druhé světové války je pěkný pohled na Bonifacio, moře a 11 kiláků vzdálenou Sardinii. Nádherné útesy, modroučká voda a lehký vánek láká ke koupeli. Ale musíme si ještě počkat do Porto Vecchia na přeplněné pláže. Opět mě není dvě hodiny vidět. Hodinu trénuju a druhou se potápím. Ještě že mám hodinky v hlavě, vrátil jsem se přesně včas abych si ještě skočil do sladkovodního bazénu a pomohl odříznout kus korku ostatním, ale na sebe jsem zapomněl. Karosa nás vyváží do sedla Ospedale a dál už musíme pěšky k vodopádu Piscia di Galo (Čůrající kohoutek). Moře lidí mě znechucuje. Naštěstí pod vodopád vede šílený sestup na který si každý netroufne. Ale byly i takové, které tam lezly na pěticentimetrových podpatkách. Ve snaze pořídit co nejlepší fotku, zdolávám pár lezeckých úseků. Aspoň jsem toho viděl víc než ostatní. Večer máme problémy najít volný kemp, nakonec ho ale nacházíme. Musíme sice asi kilometr pěšky od autobusu do strašného krpálu, ale za to jsme si našli pěkný plácek - světe div se - se zelenou travičkou. Všichni si sice stěžovali, že pro pitnou vodu si musí zajít ke 100 metrů vzdálenému vodovodu a že sprchy a záchody jsou nejmíň z první světové, ale mě to nevadilo. Byli jsme asi zmlsaní s těch špičkových kempů ve kterých jsme byli až doposud.

Středa 18. 8. 1999

Dnes vyjíždíme do sedla Bavela a odtud chceme s Alenkou stopem dojet ke kaskádám Polischelo a podniknout takzvanou vodní tůru proti proudu. Bohužel po hodinovém stopování nic nestaví, tak se vracíme do sedla a vylézáme za ostatníma k Věži IV. Této oblasti se říká korsické dolomity. Je to pravda, různě tvarované skály, skalní jehly a okna a od nich krásné rozhledy do údolí Polischelo a sedla Bavela. Pokouším se vylézt na vrchol Věže IV, ale asi ve dvou třetinách zjišťuji, že už bych nedokázal slézt dolů a proto to vzdávám. Dolů to šlo opravdu ztuha, není divu, Věž IV je náročná lezecká stěna. Na rozdíl od Věže III (1611 m) na kterou jsme vylezli všichni. Dnes to byla celkem pohodová túra, teda kromě prvního šíleného stoupání. Při cestě nazpět jsme si ještě vylezl na skálu nad tímto stoupáním (teď klesáním) a půl hodiny si lebedil na sluníčku. A potom jsem se vydal přískokem vpřed z kamenu na kámen do sedla Bavela. Kde jsme ještě dobrou půlhodinku spočinuli. A po té co jsme vyplenili autobusovou ledničku s chlazenými nápoji sjíždíme do kempu. Jen tak pro zajímavost, za 16 dní vypili lidi z autobusu přes 800 plechovek piva a 400 plechovek limonád.

Čtvrtek 19. 8. 1999

Serpentiny se kroutí hned doprava a hned zas doleva. Karosa úpí a kopíruje terén. Alenka si naschvál vybrala místo na levé straně, aby se nemusela dívat do propastí pod sebou. Ale tady se dívat musí. Cesta je místy tak úzká, že autobus na levé straně brousí pneuškou patníky a shazuje je do hlubiny pod sebou a na pravé škrtá zrcátkem o skálu. Ohořelé karoserie aut na dně soutěsek moc na odvaze nepřidávají. Šťastně dojíždíme do Ajaccia. Je pod mrakem a hlasuje se o tom jestli se půjdeme koupat. Já samozřejmě musím něco potrénovat tak hulákám na celý autobus. Nevím jak je to možné, ale i když těch co nechtěli bylo víc, přehlasoval jsem je tím, že jsem zvedl obě ruce i Alenčiny a neustále pokřikoval, že jedu na mistrovství Evropy a že je pro mě životně důležité plavat. Bob byl tak zmatený, že uvěřil v regulérnost hlasování a šlo se do vody. Liduprázdná pláž a ještě prázdnější klidná voda. Ideální podmínky na trénink. Pádluju od bójky k bójce, co bójka to 150 metrů. Po hodině vylézám s tři a půl kilákama v rukou a dovídám se, že se koupačka všem moc líbila. Prázdná pláž, slunko nepeče, co víc chcou? Osvěženi a slaní jedeme do tajného hlavního města Korsiky do Corte. Přímo v Corte je kemp ve kterém teď rozbalujeme stan. Nejdříve jsme si mysleli, že vyrazíme do sedla pod Monte Rotondo, ale válející se mraky a slabý občasný deštíček nás odrazuje. Silva domlouvá na ráno odvoz do výchozího místa, tak to necháváme na zítřek a klidu usínáme. Alenka ještě řeší těžké dilema, jestli půjde nebo ne. 1600 metrů převýšení je pěkná zabíračka.

Pátek 20. 8. 1999

Alenka se rozhoduje, že musí jít, půjde dokud bude stačit a když tak počká u jezera Oriente až se budeme vracet. Jde nás osm. Já s Alenkou, Bob, Jirka, Ilča s Radkem a Dáša s Danem. Každý platí mladému Frantíkovi za odvoz jedním pivem a za rachotu hromu a mírného deštíku se vydáváme směrem k vrcholu. První část túry lesem k salaším Timozzo zdoláváme úprkem. Alenka při tom úprku ani necekla, nestačila s dechem. Jinak, dokud může tak má fůru keců, ale zvládla to. To bylo prvních 500 výškových metrů. Druhých 500 k jezeru Oriente už bylo v poklidu, taky už se bylo na co dívat. Bouřka odešla k východu a obloha byla jak vymetená. Ve výšce 2090 m nás přivítala slabým vánkem rozčeřená hladina jezera Oriente. Kolem jezera vidíme snad jedinou zelenou trávu na ostrově. Pár kraviček se klidně pase a nad tím vším se tyčí mohutný masív Monte Rotonda. Namáčím nohy, div, že mi neumrzly. V klidu pozorujeme výstupovou cestu a zanedlouho vyrážíme do skal směrem k vrcholu. Kamenní mužíci ukazují cestu. Pod jedním převisem odbočuji k malému vodopádku a nabírám vodu. Všichni mě utekli a traverzují ze západního na východní úbočí hory. Ztratili se mi z dohledu. Říkám si, že to vezmu přímo nahoru přes římsu a tam se s nimi potkám. Mužík pod nohama mě utvrdil v tom, že jdu správně. Po půlhodince vylízám na další římsu a rozhlížím se. Ostatní vidím dole na levé straně asi kilometr ode mě u malého jezírka Cavacciole. Pěkně si zašli. Využívám tedy svého obrovského náskoku abych dal na prdel věčně drabající Dáše, která má z nás (kromě mě) největší kondičku, i když to popírá a dupu nahoru. Na malém hřebínku těsně pod vrcholem se do mě opírá silný severák z jihu, ale na druhé straně se mi otvírá nádherný pohled na jezero Pellebone v jehož hladině plují mraky. Už jen pár kroků na vrchol. Následuje slastný pocit vítězství. Na ostatní čekám 40 minut se svačinou v ruce. Smekám hluboce před Alenkou. Vylezla na Monte Rotondo 2622 m. Výhledy squělé, snad ani nemusím popisovat. Až na ten opar v dálce. Bylo vidět na severu Monte Cinto a jezera Melo a Capitelo, na jihu Monte d´Oro, na západě a na východě až k moři. Dolů se vydávám půl hodiny po ostatních, holky jsou z kopce pomalejší. Navštěvuji ještě útulnu pod vrcholem a odnáším si domů kvalitní kožené boty značky Meinl a desetibarevku. Náročný sestup kamenným mořem je znát na ofačovaných kolenech poloviny z nás. I Alenka chvílemi trpí, sestup je její slabina. Musíme na tom zapracovat. Pod jedním převisem je sníh, zalyžujeme a jdeme dál. Kousek nad jezerem Oriente si všímám nádherných meandrů, které při cestě nahoru nebyly tak vidět. Naposledy se ohlížíme na Rotondo, loučíme se s horami a sestupujeme k salaším, mnou přejmenovaných na Vyšné Salašáry. Poslední třetina lesem je opět nejrychlejší, i já už cítím kolena. Nakonec chytáme po dvojicích stopa do Corte. Ostatní se dnes váleli v kaskádách v soutěsce Tavignano. Alenka se vytáhla, vyfasovala ode mě pochvalu před nastoupenou jednotkou. Večer procházíme centrem města a zkoušíme příšerně drahou zmrzlinu, dobrá.

Sobota 21. 8. 1999

Při překotném balení jsem měl ještě čas nasbírat mandle a fíky. Při prvních a taky posledních nákupech vybíráme dárky pro nejbližší - korsické víno, pivo, sýry, salámy. Celý zájezd si odtrhujeme od huby a kupujeme jen bagety, aby jsme si to mohli teď vynahradit. Pak už přejíždíme na pobřeží a devět hodin se koupeme mezi obrovskými modrými medúzami, potápíme v osmimetrové hloubce a lovíme hvězdice pro polovinu autobusu. Znaveni sluncem a vodou procházíme už za tmy Bastií a pozorujeme domorodce hrající pétang. Uvažujeme za co utratit posledních 14 franků. Kupujeme bagetu se šunkou, kterou sníme a bagetu si necháváme na snídani. Před půlnocí se strhla rvačka o nejvýhodnější místa na palubě trajektu.

Neděle 22. 8. 1999

Dnes mě už nic nezajímá, ustýlám si na lehátku a usínám. Ve dvě hodiny otvírám jedno oko a zjišťuji, že nepřetržitý had aut stále proudí do nitra lodě. Už před hodinou jsme měli vyplout. Zavírám oko a vzápětí jsem probuzen lodním ampliónem, svítá a vplouváme do Livorna. Předjíždíme všechny ostatní trajekty a náš Moby King společnosti Moby Lines přiráží jako první k italským břehům. Non-stop cestu přes Itálii a Rakousko si krátím dopisováním deníku a o půlnoci jsme doma. Už se těším na svou postýlku. Sbohem Korsiko.

 

mapa Korsiky

WESELKA

 

Zpět