Prvním letošním výšlapem jsou mé oblíbené Javorníky z jejichž hlavního hřebenu se otvírají nádherné pohledy. Počasí vypadá dobře a navíc musím začít s rozšlapáváním nových bot. Takže letošní květnový prodloužený víkend bude určitě ve znamení puchýřů na patách. Tuto skutečnost snad přehluší očekávané prožitky a aktivní odpočinek na čerstvém vzduchu.

Po několika nesnázích s autobusovými jízdními řády se nám konečně v neděli dopoledne podařilo dopravit se do Podťatého. Sirky na které jsem zapomněl můžeme celkem pohodlně koupit v bufetu u kapličky a včíl už nám nic nebrání pokračovat lesní asfaltkou směrem Na kasárna. Procházíme místy, kde jsme před dvěma lety sbírali za vytrvalého mrholení jahody a borůvky. Doufám, že letos bude pěkněji. Zatím slunko pálí a vypadá to na squělý výlet.

Nekonečné zatáčky asfaltky nás dovedly na hranici se Slovenskem, která vede hned pod chatami Na kasárni, které tudíž už jsou v zahraničí. V příkopech kolem cesty ještě sem tam svítí bílé plochy sněhu, které ale pod žhnoucími paprsky slunce rychle tají. Míjíme všechny české chaty na slovenském území a pokračujeme na hlavní hřeben Javorníků. Ještě než se pohroužíme do pralesa zjišťujeme, že to s tím počasím nebude asi zas tak žhavé. Z Oravy sem táhne černé mračno. Podél starých hraničních kamenů vystupujeme na Velký Javorník. Je čas na svačinku, vždyť jsme neobědvali. Hrášková instantka to spraví. Uvelebeni na vrcholku sledujeme bouřku na vedlejším hřebeni. „Tam musí být pěkná čína,“ říkáme si. Do Lysé hory blesky divo bijú a my si tu klidně sedíme. No nic, obouvám na odřené nohy sandály a pokračujeme dál po hřebeni. Celý úsek k Posekanci sledujeme vedlejší hřeben, Tanečnicu, Smrk, Lysou horu, Radhošť a běsnící živel nad nimi. Kolem páté hodiny jsme na Posekanci. Tempo je sice šnečí, ale je to první výšlap a navíc nemáme kam spěchat, je tu nádherně. U křížů je skvělý flek a ohniště, říkáme si, že to je ideální místo, tak to tady zapíchneme. Hledám pramen 200 metrů pod vrcholem, ale je to pěkná dřina než zase ten krpál vyšlapu nahoru a navíc to jen tak kape. Lepší je sejít do sedla a po žluté směrem na Podjavorník se nachází vydatný pramen. Je to sice asi kilák tam a zpět, ale lepší než se ždímat do toho krpálu pod Ztracencem. Vybaluju dalekohled a vylézám na nejvyšší kříž, abych měl co nejlepší výhled přes stromy na slovenskou stranu. Co to plácám, šak su na Slovensku. No jo to je zvyk, dřív to tu bylo na hranici. Z rozhledny (kříže) je krásně vidět na Súlovské skály a na Lučanskou část Malé Fatry. Míjí nás ještě pár rychlochodců a pak už je celkem klid. Skupina orientačních běžců z Prahy zjistila, že u nás je to stejně nejlepší a tak se vrátila. Pozdě do noci jsme vykládali u ohýnku a nasávali pohodu. A nakonec jsme usnuli pod hvězdičkama.

Probouzíme se opět do nádherného dne. Vstáváme asi v osm. Orienťáci jsou už pryč, vyrazili v pět aby stihli autobus do Súlovských skal. Pokračujeme na Malý Javorník, cesta je místy rozblácená od tajícího sněhu, ale takové maličkosti nás nemohou rozházet. Před polednem jsme se dohrabali na Portáš a u oběda znovu pozorujeme černé mraky, které ale dnes jsou o něco blíž. Zdrháme před nimi na Kohútku, kde si dáváme zmrzku a po tom co se strhl venku pěkný fuňajz, čekáme, kdy to začne. Pořád nic. Musíme jít, jinak nestihnem autobus. Kousek za Kohútkou odbočujeme z hřebenu po žluté do Vranče a hned jsme poznali, že lijáku jsme nezůstali ušetřeni. Kličkujeme mezi provazy deště směrem do údolí. Trvalo nám o něco dýl, protože jsme v tom dešti ztratili značku, ale zvládáme to i s čvachtáním v botách (Alenka) a v sandálech (já). Máme ještě chvíli čas, takže posed, který jakoby před námi vyrostl ze země, jsme uvítali. Jen co jsme ve větru něco posušili, přestává pršet a my se ženem dolů. Hotel Permoník nám poskytl svými záchodky místo pro převlečení a svojí restaurací teplý čaj a topinku. Škoda, že bazén ještě neměli naplněný.

Odřené paty mi sice nedovolí ze dva týdny obout nové boty, ale jinak to bylo supr. Až na ten liják na konci.

WESELKA